Karla a továrna na strach - Modrá pyramida

Předchozí díl: Karla a továrna na strach - Odstřel

„Tak víš co, Tome? Moudřejší ustoupí,“ řekla Karla Tomášovi, který s rukama pod stolem předstíral, že kontroluje emaily na svém velice drahém dotykovém mobilu. Ve skutečnosti ale telefon ani neprobudil ze spánku, jen po něm přejížděl palcem sem a tam. Karla zas upřeným pohledem spočívala na vázičce s vodou, ve které byla zapíchnutá jediná povadlá růžová květinka s jedním nepříliš líbezným listem. Na tom by nebylo nic divného, kdyby ta květina ve váze s vodou nebyla umělá. Karla ji ještě pro jistotu vzala do ruky, aby se ujistila a opravdu, růžička byla vyrobená z papundeklu a při bližším prozkoumání se dalo zjistit, že jsou na ní přilepené plastové kapičky rosy.

„Tak zaplatíme? Venku je teď docela hezky, tak ať nesedíme vevnitř,“ zeptal se Tomáš a přerušil tak trapné ticho, které se oba dva snažili několik minut ignorovat předstíraným zájmen o zcela nezajímavé předměty v jejich okolí.

Když přišla servírka, Karla s Tomášem začali nastejno hrabat v taškách a hledali peněženky.

„Dohromady, nebo zvlášť?“ zeptala se milá obsluhující, které nemohlo být více než jim.

„Dozvlrášťady,“ odpověděli oba najednou na otázku, jakým způsobem budou platit. Pobaveně na sebe pohlédli, ale Tomáš bleskurychle vrazil servírce do ruky stokorunu a zvedal se ze židle. Oblékli si bundy, vzali tašky a vyšli z kavárny na náměstí, jenž bylo na rozdíl od rána prosluněné a ve vzduchu byl konečně cítit příslib jara po dlouhé a velice nudné zimě, která nebyla zimou, jako spíš takovým podzimem bez listí.

„To jsme byli na rande, že za mě musíš platit?“ osopila se na Zrzouna a šťouchla ho jemně, ale s důrazem do žeber. Ten teatrálně zakřičel bolestí a opřel se o nejbližší zeď s výmluvou, že mu Karlou zlomené žebro propíchlo srdce, plíce i mozek a že už prostě nemůže jít dál, protože brzy nepochybně zemře. Teď už Tomáš zády opřen o zeď pomalu sjížděl k zemi, a když dosedl na své vlastní paty, držel se střídavě za břicho a hlavu a fňukal.

„Nech toho, kašpare, musíme něco pořešit,“ řekla suše a s rukama v bok čekala, až se Tom zvedne ze země a vydají se spolu konečně na místo, kde kdysi zemřel ten chlapec z novin.

„No jo. S tebou není žádná sranda,“ oddechoval, když dohonil Karlu, která mu mezitím, než se zvedl, ušla o pěkných pár metrů.

Pár minut šli mlčky vedle sebe a po dlouhé době si užívali slunečného počasí, zpěvu ptáků a přirozeně i jeden druhého. Procházeli uličkou mezi menšími vilkami a sledovali, jak část obyvatelstva Suchdola vylezla jako medvědi po dlouhém zimním spánku ven z nory. Šli dál těsně vedle sebe podél živých plotů bez listí, umělecky propracovaných kovaných bran i klasických dřevěných plotů a rameny se jeden o druhého třeli, že jim šustily bundy. Párkrát se dotkli i rukou. Pro Karlu to nebylo nic výjimečného, tak skutečnost, že se o sebe otřeli, ignorovala. Tomáš ji ale zničehonic chytil za ruku a dělal, že se nic neděje, a že takhle vlastně chodí spolu pokaždé a úplně normálně na veřejnosti.

„Se bojíš nebo co?“ zeptala se nechápavě a snažila se mu vytrhnout, ale Tomášův stisk byl příliš silný a tak byla Karla nucena jít s ním dál za ruku, jako jedna z tisíce holek, které jeho ruce držely. Chvilku přemýšlela, co se vlastně stalo a jestli tomu má přikládat nějakou váhu. Nakonec ale došla k závěru, že jí to vlastně vůbec nevadí a v jednom okamžiku jí dokonce problesklo hlavou, že se spolu vyfotí a fotku následně pošle jejím rodičům, aby konečně uvěřili, že není lesbička. Ne, že by kopání za druhým tým bylo něco špatného, ale Karla měla ráda to svoje. To svoje s Tomášem.

Tomáš zastavil a Karla, myslíc na Tomáše, si nevšimla, že ten skutečný Tomáš z masa a kostí stojí. Trhla sebou, udělala několik kroků zpět a div nespadla na asfaltku jak hruška. Rázem se ocitla v jeho náruči. Nevěděla jak, ale líbilo se jí tam. Pevně ji držel a ona se cítila tak, jako už dlouho ne. Připadala si, jako by jí nemohlo ublížit nic na světě, ani Dolores Umbridgeová, ani Joffrey, ani nikdo jiný, živý či mrtvý, reálný či na papíře. Jeho vůně jí zatemňovala smysly, povolovala svaly a způsobovala, že už neměla kontrolu nad svými koleny, tělem i myslí. Chtěla ho a moc dobře cítila, že chce i on ji, ale měli plán, který chtěla dodržet.

„Pusť, musíme jít,“ šeptla mu potichu.

„Ještě chvilku, Karle,“ odpověděl jí se zavřenýma očima a bradou opřenou o její hlavu.

„Co jsem nějakej chlap, že mi říkáš Karle?“ štěkla na něj Karla a vytrhla se mu z náruče.

„Nikdy ti to nevadilo. A vlastně, běž napřed, já tady budu, ehm, ještě chvilku koukat na tenhle moc pěknej strom. Nevíš náhodou, co to je za strom?“

„To je bříza, pitomečku,“ smála se mu nahlas a šla dál po chodníku, zahnula za roh domu a ztratila se tak Tomášovi z dohledu. Když ji konečně došel, stála už na místě, kde před několika lety našla parta studentů ČZU chlapce - jejich spolužáka, o jehož úmrtí informoval několik dnů na to Suchdolský deník.

„Tak tady někde ho našli, porozhlídneme se tady, ne?“ řekla Karla plná naděje. Nechtěla si to přiznat, ale pochybovala, že tu něco najdou. Cokoliv, co by jim mohlo pomoci a neskončilo v rukách policie, už beztak odneslo počasí, spolkla půda nebo si to někdo prostě odnesl jako suvenýr na tu vzrušující událost, která hnula místními stojatými vodami.

Křížem krážem procházeli po trávě vedle domu, který byl zobrazen na fotografii u článku, a hledali cokoliv, co by jim mohlo poskytnout okrajový dílek netušeně obrovských puzzlí, jež byli odhodláni složit.

Karla brouzdala trávou, když jí cosi maličkatého zazářilo z trávy do obličeje. Jediným skokem překonala vzdálenost dělící ji a onen lesklý předmět. Dřepla si a sebrala ho do ruky. To, co držela v ruce, vypadalo jako azurově modrý diamant vybroušený do tvaru pyramidy. Byl velký asi jako zrnko čočky a neměl na sobě ani škrábnutí.

„Koukej, co jsem našla!“ křikla na Tomáše a vítězoslavně i s nepochybně vzácným kamenem zvedla ruku nad hlavu. Párkrát rukou mávla a maličký kámen jí vypadl ze sevření. Ale netrvalo dlouho, zase ho našla a držela ho mezi prsty nejpevněji, jak dovedla.

„Ukaž? No jo, pěkný,“ kývl uznale Tomáš. Karla ještě chvilku nález pozorovala a pak si ho strčila do kapsy u bundy. Při tom měla nepříjemný pocit, že je někdo pozoruje.

„Můžu Vám nějak pomoct?“ ozval se postarší hlas zpoza plotu opodál.

Co má Karla odpovědět?

„Ano, prosím Vás, jak dlouho tu už bydlíte?“ nebo „Asi ne, ale nevyznáte se náhodou v kamenech?“