Karla a továrna na strach - U ledu

„Hůstý, deníček! Karlo, neřekl bych, že zrovna ty si budeš psát deníček.“ Divil se.

„To není…“ Snažila se oponovat.

„Víš, vždycky jsem si myslel, že deníček si píšou lidi bez kamarádů. Nebo dvanáctiletý holky. A tobě rozhodně není dvanáct, i když se tak občas chováš.“ Na pár vteřin se odmlčel. „A kamarády máš. Máš kamarády, Karlo?“ Byl arogantní. A to byla snad jediná věc, za kterou by mu s radostí šlápla hodně tlustou podrážkou pořádně umazanou od psích hromádek do jeho perfektního úsměvu.

„Ti říkám, zrzoune, že to není deníček!“ Štěkla na pořád nahého Tomáše válejícího se v hromadě jejího špinavého oblečení. Přešla ji chuť.

„Blíží se snad zas takovej ten zvláštní čas v měsíci, kdy se ženskejm hází čokoláda, aby byly v klidu?“

„Zmlkni a dej mi to,“ v jejím hlase byla cítit výhružka.

„Ne. Až si přečtu tvoje výlevy, tak ti ho vrátim. Jé, a psalas tam o mně? Řekni, že jo, prosím,“ zeptal se posměšně Tomáš. 

„Dej-to-sem!“ Procedila skrz zuby. Začínalo to v ní vřít. Už si zvykla, že když jsou spolu, nic není po jejím, ale tohle ji dovádělo k šílenství. Sedla si. Chvíli mlčela a přemýšlela, jak nad ním vyzrát. Tak, aby to viděl, si sáhla na rameno. Lehkým a velice pomalým pohybem se pohladila po celé délce ruky. On na ni hladově zíral a vyčkával. Ještě pomaleji přejela druhou rukou po stehně, přitom si ho vyzývavě prohlížela. Chtěl ji. Chtěl ji ještě víc než předtím. Nadzvedl se ze sedu a pomalu se k ní přibližoval, když v nestřeženém okamžiku Karla máchla rukou po Tomášovi. Byla rychlá. Byla tak rychlá, že se na milisekundu překvapením zarazila. Dál na nic nečekala a vyrvala mu knihu z rukou, vyskočila z postele a jen v kalhotkách pelášila přes celý byt do kuchyně. V duchu se modlila, přála si, aby teď nepřišla jedna, nebo nejhůř všechny její spolubydlící.

V kuchyni tu hnědou ošoupanou knihu strčila do mrazáku mezi maso a zeleninu a jen co se ozvalo bouchnutí nyní už zavřených dvířek, doběhl do kuchyně zmatený Tomáš. Karla se celou svou vahou opřela o lednici. Studený plast ji štípal do zad a jí po těle projel mráz, jenž způsobil, že vypadala jak husa bez peří v černých kalhotkách s přiblble se hihňajícím Erniem ze Sezame, otevři se na zadku.

Došel až k ní a ledničce a rukama se Karle opřel u hlavy. Nemohla utéct.

„Tak dáš mi to přečíst, ženská?“

„Ne!“ A dala zrzounovi facku, která byla možná méně symbolická, než původně zamýšlela.

„Tak ty takhle na mě. Tak víš co, Sašo?!“

24 ledna, 2014 - 01:05 - Anonymní zemědělec (bez ověření)

masakr. válel jsem se smíchy. boží

Karlu napadlo, že se Tomáš asi urazil, ale nechápala. Tolikrát se spolu poprali ať už ze srandy, nebo během hádky, ale nikdy to nebral tak vážně. Byl splachovací. Jako ona. Co udělala špatně? Vzájemně se pošťuchovali, co se znají, tak v čem byla tahle facka jiná? Pokrčila rameny a odešla zpět do svého pokoje, kde našla napůl oblečeného Tomáše, jak si zapíná poslední knoflíčky u svetru.

„Ty ses naštval?“ Musela se zeptat, ale nic jí neodpověděl. Ještě chvilku sledovala, jak se doobléká a odevzdaným hlasem mu řekla: „Tak jak chceš, zrzoune.“

Odešel.

Nechtělo se jí se zas oblékat, tak přes sebe přehodila župan, který si ani neobtěžovala zavázat. Stejně nikdo nebyl doma. A vrátila se zpět do kuchyně. Otevřela dvířka od mrazáku a, jak se u průměrně narvaného mrazáku běžně stává, vypadlo z něj kilo kuřecích prsou přímo na její nárty spolu s knihou, ze které vypadl kus novin. Sykla bolestí, vynadala všem přítomným spotřebičům, sebrala ten malý útržek a začala číst:

Jakmile dočetla, ohnula se pro zbytek knihy, když zazvonil zvonek u dveří.

Má jít Karla otevřít dveře, nebo má předstírat, že není doma a pokračovat ve čtení?