24 hodin

Kapky deště vytrvale bubnovaly do parapetu a hlasitě pleskaly o kuchyňské okno. Zamračeně jsem zvedla oči k temně šedé obloze a se značným úsilím opět stočila rozespalý pohled zpět do skript, konkrétně k odstavci, který jsem četla už asi podesáté a stále netušila, co se v něm vlastně píše. Přiměla jsem se trochu soustředit. Spermie dozrávají v nadvarleti. Tam také získávají schopnost pohybu. Do té doby jsou nepohyblivé… Že mám dnes zkoušku z Fyziologie zvířat, jsem samozřejmě věděla už minimálně týden. Ale samozřejmě jsem opět nechala vše na poslední chvíli… A to jsem si ještě dnes ve dvě ráno, kdy jsem to prostě už vzdala, naivně myslela, že těch „pár posledních otázek“ si dočtu u snídaně… Na mobilu pípla zpráva. Kačka. Ty teda dneska jdeš na Miss Agro? Napila jsem se čaje a naťukala odpověď. Jo, jdu. Sejdeme se tam. Znovu usrknu čaje, mrknu na hodinky a zakuckám se. Do háje! Mobil, klíče, taška, skripta… Zhasnout a vypadnout. Pes mi stačil z pelechu věnovat otrávený pohled, než jsem za sebou zabouchla.

Stojím uprostřed davu, který se stále nenápadně zvětšuje. Naštěstí jsem poměrně vepředu a taky už přestalo pršet, takže se člověk aspoň nemusí bát vypíchnutí oka drátem od deštníku… Ze zatáčky vyjel všemi toužebně vyhlížený autobus. Zabrzdil před davem, se syčením otevřel dveře a dav se dává okamžitě do pohybu. Procpu se hbitě dovnitř a vítězoslavně ukořistím jedno z posledních volných míst, hned za řidičem. Spokojeně se opřu, vytáhnu z tašky skripta a odhodlaně je otevřu, zatímco autobus, narvaný až po střechu, se syčením dveře zavře a stejně odhodlaně vyráží směr Suchdol. Po chvíli přestanu vnímat většinu rušivých zvuků a opravdu se začtu do hustě popsaných stran. Když se vydržím soustředit, možná si to během cesty stihnu dočíst, zadoufám, i když vím, že to není zrovna reálné… Mé odhodlání moc dlouho netrvalo, konkrétně do zastávky Nádraží Podbaba, kde přistoupila stařičká paní. V jedné ruce hůl, v druhé narvanou igelitku z Kauflandu, zoufale se podívala po obsazených sedadlech a s povzdechem se chytila tyče. Rozhlédla jsem se. Snad všichni v okruhu několika metrů zarytě čuměli do mobilů. Tak polovině z nich jsem nevěřila, že si jí nevšimli… Ušklíbla jsem se a vstala. „Pojďte. Sedněte si.“ Stařence se rozzářily oči. „To jste moc hodná, děvenko… Moc hodná!“ Vyškrábala se na sedadlo i s nákupem a nepřestávala mi děkovat. „To je v pořádku… Není zač,“ pousměji se, zatímco se jednou rukou chytím tyče a v druhé se snažím držet otevřená skripta, která se mi neustále zavírají a sesouvají do strany. V příští zatáčce letím i se skripty. Zoufale hmátnu po tyči ve snaze získat zpět rovnováhu. Tak, u jakého jsem skončila odstavce…? Zastávka na znamení. Autobus brzdí, dveře přímo za mnou se otevírají, nikdo však nenastupuje. Řidič se vyklonil od volantu. „Kdo tady zmáčknul to tlačítko? Tak to jste musela být vy!“ podívá se na mě. „Vystupujete?“ „Já? Ne… Tak to asi, jak jsem padala v tý zatáčce… Pardon,“ vykoktám překvapeně. „No, tak dávejte pozor. A už mi to tam nemačkejte!“ houkne přes rameno a pokračuje v jízdě, zatímco mně teprve dochází, že jsem právě dostala vynadáno za nějaký čudlík… Zatřepu hlavou a zahledím se do skript. Antidiuretický hormon, hormon neurohypofýzy, podporuje vstřebávání vody v distálním tubulu… Zatáčka. Padám. Bacha na čudlík! …a také podporuje resorpci močoviny… Další zatáčka. Zase letím. …ve sběracím kanálku dřeně ledvin… Kruhový objezd. Vzdávám to.

„Kamýcká. Příští zastávka Zemědělská univerzita.“ S úlevou se protlačím ven a zhluboka se nadechnu. Raději se projdu, než ještě další dlouhé vteřiny trčet v tom přecpaném autobusu… Skripta vztekle narvu do tašky, kterou hodím přes rameno, a vyrazím směr KTV. Cestou se snažím uklidnit. To nějak dopadne. Dýchací soustavu umím, krev a srdce taky, trávicí trochu hůř, ale dám to dohromady… Termoregulace, nervová soustava, taky v pohodě. Vylučovací a rozmnožovací… Ne, to si prostě nevytáhnu! Projdu kolem kurtů a vynořím se u kolejí. Hele, stánky na Miss Agro už stojí… Znuďený sekuriťák, postávající před jedním z nich, si mě přeměří překvapeným pohledem. Skoro to vypadá, že jsme zatím snad jediní dva lidé v celém areálu. Obejdu kolej D, minu hlavní stage, kde panuje mrtvé ticho, a za chvíli už mířím podél Technické fakulty směr Agro.

Zírám na papírky rozházené po stole. To se řekne, vyberte si dva… Profesor, jako by mi snad četl myšlenky, prohodí: „Ale no tak, není to přece otázka života a smrti! Prostě si dva vytáhněte.“ Zhluboka se nadechnu a vyberu dva. Otočím je. „Ukažte… 12 a 54?“ Zapíchne prst do vytištěného seznamu otázek. „12, Červené krvinky a krevní skupiny, 54, Ejakulát, jeho funkce, složení. Vše jasné?“ Neschopna slova přikývnu a nadepíšu si na papír čísla otázek. Dvanáctka je v pohodě, červený krvinky umím nazpaměť. Ke krevním skupinám taky něco řeknu. Ale co s tím ejakulátem, sakra? Přesně jedna z těch otázek, ke které jsem nestačila vůbec dojít. Ani nevím, že tam nějaká taková je… Začnu vypisovat veškeré své znalosti o červených krvinkách. Za pár minut mám polovinu papíru zaplněnou. Snažím se rozpomenout na kapitolu, kterou jsem si četla dnes ráno. Spermie dozrávají v nadvarleti, kde také získávají schopnost pohybu. No, to je mi teda platný! Ale lepší než nic, napíšu si sem aspoň tuhle jednu větu… „Tak, jak jste na tom? Ukažte, máte toho, koukám, docela dost, tak já se na to podívám.“ Než se vzpamatuji, vezme mi můj papír a začte se. Spokojeně pokyvuje hlavou a pak se zarazí. „No ale k tomu ejakulátu jste mi toho moc nenapsala? Jak to? Tak mi o něm něco povězte.“ Nadechnu se. „Je to tekutina, obsahující spermie…“ „Které žlázy se podílejí na jeho vzniku?“ přeruší mě. „Ehm… to jsou ty… samčí… pohlavní… rozmnožovací…“ „No, trávicí to asi nebudou, že? Tak jinak, říkala jste tekutina. Jak vypadá? Hustá, řídká, čirá, bělavá? Nějaké typické vlastnosti, látky, které obsahuje? Enzymy, bílkoviny? Viděla jste někdy ejakulát?“ „Prosím??“ „No, jestli jste to s kolegou na cvičení dělali? Měli jste tam inseminační dávky kance nebo býka?“ „Jo takhle, aha… no, myslím, že… býka.“ „Výborně! Tak mi o tom něco povězte.“

Rázuji k menze. V kapse index, v indexu trojku a v hlavě totálně vygumováno. Zalovím v tašce a vytáhnu mobil. Zmeškaný hovor? Kačka? Vytočím ji a s mobilem u ucha vcházím do vestibulu menzy. „Zuzko, no konečně!“ ozve se na druhé straně. „Já ti dám konečně, volala jsi mi někdy uprostřed zkoušky,“ odseknu a procpu se davem k vitríně s vystaveným jídlem. „Jee, sorry, to mi vůbec nedošlo… A co, máš to?“ „Jo, nakonec jo. Sice za tři, ale to je mi fakt jedno.“ Přesunu se k druhé vitríně. „Co sis vytáhla?“ Přeříkám jí otázky. „To je mazec… já bych byla úplně dutá. Ale tak něco jsi mu tam řekla, ne?“ Vystoupám do půlky schodů a zařadím se do fronty. „Jo, k tý první jo. Ale pak už jsem byla v háji no. Mě tam s tím ejakulátem dusil snad půl hodiny, blbec.“ Blonďák v modré košili stojící ve frontě přede mnou se nevěřícně ohlédne a pobaveně si mě přeměří pohledem od hlavy k patě. Dojde mi, že moje poslední věta bez kontextu asi vyzněla dost zvláštně… Protočím oči a probodnu ho pohledem. Se tváří, jako kdyby on snad nestudoval zemědělku. I když, jestli je to PEFák, tam nejspíš kance a býky neřeší no… „Proč jsi mi vlastně volala? Jestli stojíš před skříní a nevíš, co si vzít na odpoledne, tak ti rovnou připomínám, že ty po tom podiu chodit nebudeš,“ zasměji se, vezmu si tác a příbor a vyrážím hledat řízek. Už na něj mám docela chuť. Na druhé straně je ticho. „Káčo?“ „Jo… no, vlastně jsem ti chtěla říct, že… hele já asi nakonec nepůjdu.“ „Jak, nepůjdeš? Iveta s Bárou se na to taky vybodly, to tam mám jako být sama,“ protáhnu obličej a zastavím se před cedulí ŘÍZEK. „Já vím, Zuzi, promiň. Když mně do toho něco přišlo no.“ „Prosím tě, a co? Ještě ráno jsi říkala -“ Za pultem prošel zaměstnanec. „Haló, promiňte! Můžu poprosit ten řízek?“ „Není, slečinko! Došel,“ houkne přes rameno a nerušeně pokračuje dál. „Bezva,“ zavrčím, popadnu tác, prudce se otočím a do někoho vrazím. „Pardon,“ zvednu hlavu. „V pohodě,“ zazubí se blonďák v modré košili. „Taky jsi chtěla řízek? Dej si špagety,“ pohodí hlavou k vedlejší ceduli za pultem, „Aspoň něco na spravení chuti, ne?“ dodá s významným úšklebkem a vytlemeně odpluje. Spravení chuti? Jak to myslel? No snad si fakt nemyslel…? Co si o sobě myslí?! Rozzuřeně se rozhlédnu, kam ten idiot zmizel, ale pak nad tím mávnu rukou. Uvědomím si, že pořád držím mobil a přiložím ho zpět k uchu. „… no ale pak mi najednou napsal, tak jsem mu napsala taky… a on, že by měl dneska čas…“ „Sorry, jsem tu chvíli nebyla. Kdo by měl čas?“ přeruším proud Kátiných slov. „Zuzule, ty mě snad vůbec neposloucháš! No Libor přece!“ „Kdo je Libor,“ zahučím, zatímco se jednou rukou snažím vydolovat z vitríny čokoládovou roládu. Nebo radši dvě. „No Libor… ten basketbalista!“ „Ten kretén?? On ti jako po půl roce napsal?“ vyprsknu a nevšímám si pohledu pokladní, které podávám ISIC. „Po pěti měsících. A není to kretén,“ hájí ho hned Káča. Ušklíbnu se. „Mám ti snad připomenout, jak jsi kvůli němu brečela a pořád opakovala, že už ho nikdy nechceš vidět?“ „Ale to bylo před tím…“ „Před čím, proboha? Než si zase jednou laskavě vzpomněl, že existuješ?“ Najdu konečně volné místo a svalím se ke stolu. „Hele, ty jsi na něj hned zbytečně hnusná. Měl teď trochu náročnější období. Všechno mi to dneska vysvětlí.“ „Nezlob se, ale ty jsi naivní, jestli těm jeho kecům věříš! Káťo, neblbni, vykašli se na něj, prosím…“ „Poslyš, přestaň mi to rozmlouvat! Jen proto, že ty nikoho nemáš, nebudu já dřepět na zadku,“ prskne podrážděně. „Co do toho pleteš mě,“ opáčím zaraženě. „No protože mám takový pocit, že prostě žárlíš!“ „Blbost! Takový pako vypatlaný si můžu najít do pěti minut, když budu chtít… Já jen nechci, abys pak zase -“ „O mě se starat nemusíš,“ přeruší mě Kačka odměřeně, „Uvidíme se zítra ve škole. Čau!“ zavěsí. „Nazdar,“ zavrčím a praštím s mobilem na tác. Koutkem oka zaregistruji, že jedno místo ode mě si předtím někdo sedl, a pootočím hlavu. „To vypadá, že tě někdo docela vytočil, co?“ zazubí se blonďák. „Ježiš, co zase chceš?!“ Po rozhovoru s Kačenou jsem nastartovaná. Zvedá ruce v obranném gestu. „Soráč, se hned nečil. Jsem si jenom říkal, že jsme to možná před tím čapli za blbej konec ne? Jsem chtěl bejt jenom trošku vtipnej, noo. To já tak občas dělávám,“ smířlivě se usměje a když si ho jen přeměřím nedůvěřivým pohledem, natáhne ruku. „Jirka.“ Podívám se mu do modrých očí, a nakonec se taky usměji. „Zuzana,“ stisknu nabízenou pravačku. „Kdo tě to tak nakrknul?“ pohodí hlavou k mému mobilu. „Ale, kámošce hráblo,“ mávnu rukou a pustím se do rolády. „Jo, to znám! Taky mám pár celkem dost střelenejch kámošů! Chystáš se na Miss Agro, žejo?“ „Jojo. Teda, vlastně… nevím,“ zahuhlám s plnou pusou. „Jak to? Takovou akci si přece nemůžeš nechat ujít,“ usměje se a dodá: „Tím spíš, když se tě někdo chystá pozvat na pivo!“ „Jo tak on se mě někdo chystá pozvat na pivo, jo?“ opáčím pobaveně a jedním okem po něm nenápadně mrknu. Nemůžu si nevšimnout svalů na rukou, které značně napínají rukávy modré košile… „Tak to bych si asi fakt neměla nechat ujít, co?“ pousměji se a zadívám se z okna. „To bych řekl,“ pronese spokojeně.

Slunce neúprosně pálí. V ruce svírám orosený kelímek piva, stejně jako spousta dalších lidí kolem nás. „Tak co, kterou tipuješ na vítězku,“ nakloní se ke mně Jirka. Přejedu pohledem dívky v šatech nastoupené na podiu a sdělím mu své tipy. Zasměje se. „Tak ty se mi zrovna moc nelíbí! Mně se líbí támhleta!“ „Ta blondýna?“ „Ne, ta vedle…“ Ještě chvíli se dohadujeme, když nás vyruší příchod nějakých tří Jirkových kamarádů. Nadšeně se s nimi vítá. „Tohle je Zuzka,“ kývne na mě a každý z nich mi potřese rukou a představí se. Vypadají celkem v pohodě, pomyslím si, napiju se piva a obrátím pozornost zpět k podiu. Za chvíli začne hrát první kapela, dav kolem nás ještě o něco zhoustne a jeden z Jirkových kámošů jde objednat další piva…

Odpoledne se pozvolna přehouplo do večera. Lidí přibylo, hlavně během promenády v plavkách, hudební skupiny se střídaly a spalující sluneční paprsky nahradilo šero a záře reflektorů. „Né, dík, já už fakt nechci,“ se smíchem odstrkuji nabízený kelímek piva. „Neblbni, dej si,“ haleká Jirka a s kamarádem do sebe rozjařeně obrátí panáka čehosi. S naprostou samozřejmostí mě pak chytne kolem pasu a začne se pohupovat do rytmu písničky, která právě zní z podia. Možná proto, že už v sobě přeci jen mám pár piv, mu bez většího rozmýšlení taky ovinu ruku kolem pasu a opřu se o něj. „Pojď víc dopředu!“ snaží se překřičet hudbu. „Ne, zůstaneme tady…“ „Pojď!“ Popadne mě za ruku a začneme se probojovávat blíž k podiu. Dav nás brzy semkne těsněji než ve stosedmičce a z podia zazní rap. Stojí přimknutý hned za mnou, hudba mi duní v hlavě, lidi kolem šílí a po chvíli cítím jeho ruce na zadku a rty na krku… Po pár dalších minutách se mi zamotá hlava. Vypitá piva a nedýchatelný vzduch uprostřed davu asi udělaly své. „Co je? Je ti blbě?“ všimne si, že jsem se o něj ztěžka opřela. Přikývnu. „Pojď,“ začne se cpát skrz lidi pryč. „Počkej, zpomal prosím… Kam jdeme?“ Točí se mi hlava a snažím se zaostřit na trávník, po kterém za ním slepě klopýtám. Potřebuji asi trochu čerstvého vzduchu… Po chvíli vnímám tmu a trochu vzdálenější dunění hudby. „Lepší?“ Zastavím se a zhluboka se nadechnu. Sakra, kolik jsem vůbec měla těch piv…? „Jo,“ zahučím. Vidím siluetu Jirky. Přistoupí ke mně a omotá mi paže kolem těla. Panáky, které vypil, z něj cítím na sto honů… Odstrčím ho. „Nech mě,“ hlesnu otupěle a rozhlížím se. Budova vedle nás…? Kolej? Která? „Asi bych měla jet domů.“ „No na to zapomeň, kočičko,“ zasměje se, hlasitě si krkne a znovu se ke mně přilepí. „Já jedu domů!“ Vztekle ze sebe setřesu jeho ruce, ustoupím pár kroků dozadu a opět se rozhlédnu, abych se zorientovala. „Co si vo sobě myslíš ty krávo… sis měla rozmyslet dřív!“ štěkne a já na něj překvapeně pohlédnu. K tomu sympatickému, vtipnému blonďákovi má teď hodně daleko… Něco v otupělém mozku mi sepne, otočím se a chci se vydat směrem, kterým tuším autobusovou zastávku. Vzápětí mě pevně sevře a zavrčí mi do ucha: „Ti říkám, že mi prostě nezdrhneš, to je holt smůla, víš?“ Teď už mi jeho svaly nepřijdou vůbec přitažlivý, právě naopak… „Pusť mě!“ Zareji se mu nehty do paže a zmobilizuji veškerou sílu, abych ho od sebe odstrčila. Naštěstí má hladinu alkoholu přeci jen o dost vyšší než já. Zavrávorá a já se vymaním z jeho sevření. Vzápětí už rázuji podél kolejí, míjím hlouček vysmátých, na mol opilých slečen a snažím se nevnímat vzdalující se nadávky, které se za mnou ze tmy nesou…

Neodebírejte kartu. Data z karty se načítají. Netrpělivě poťukávám nehty o displej automatu. Nabití hotovosti… Zadejte částku… Napíšu částku a pokusím se vložit bankovku do automatu. Zajede z poloviny dovnitř, ve stroji to zachrčí a bankovka opět vyjede zpět. To se mi snad zdá! Vyzkoušela jsem snad už všechny automaty ve vestibulu menzy, nemohl by kruci aspoň jeden fungovat? Zhluboka se nadechnu, odeberu kartu, počkám, až moje údaje zmizí, a přiložím kartu znovu. Neodebírejte kartu. Data z karty se načítají. Po včerejšku mě ještě mírně pobolívá hlava a poslední, na co mám teď náladu, jsou nějaké dohady s automatem. Na mobilu mi pípne zpráva. Káča. Poprvé od včerejška. Jsi už ve škole? Odepíšu. Jo, jsem, chystám se na oběd. Mám počkat? Zatímco čekám na odpověď, pokouším se znovu stroji vnutit peníze. Marně, samozřejmě. Zpráva. Jo už jsem v buse, počkej prosím. Děkuju! Zavrtím hlavou. Prosím, děkuju…? Co se jí stalo? Že by se snad potřebovala nutně vyzpovídat, jak je blbá a pitomá, a že jsem (už zase) měla pravdu? Povzdechnu si. Uvidíme. Snad ani nechci vědět, co jí ten pitomec zase všechno navykládal… Náhle jsem ucítila něčí ruce na zadku. Vylítla jsem a prudce se otočila. „Čau! Co blbneš?“ Pár hnědých očí si mě pobaveně prohlíží. „Ty vole,“ vydechnu s úlevou, „Kubo, ty jsi fakt blbej…“ Obrátím se k automatu, seberu z něj ISIC a strčím ho rezignovaně do kapsy. „Kdo se leká, nemá čistý svědomí,“ zažertuje Jakub, prohrábne si rukou rozcuchané hnědé vlasy a zazubí se na mě. „Anebo že bys snad čekala někoho jinýho?“ „No jasně,“ ušklíbnu se a po očku si ho prohlížím. Dlouho jsme se neviděli. Přestože jsme spolužáci, jak začalo zkouškový, neměli jsme na sebe zatím štěstí. „Jak jdou zkoušky?“ prohodím. „Jo, v pohodě. Chybí mi tři.“ „Hm, mně čtyři.“ „To dáš,“ usměje se a neujde mi, že i on si mě nenápadně prohlíží. Vzpomenu si na to fajn odpoledne 20. dubna a musím se pousmát. Ale no tak, vždyť to už je skoro měsíc… „Jdeš na oběd?“ zeptá se. „Jo, jdu. Čekám ještě na Kačku. Je někde…“ zarazím se v půli věty, „… na cestě,“ vydechnu a nespouštím oči z dvojice mladíků, kteří právě vešli do vestibulu menzy. Zastaví se pár metrů od nás a čtou si ceník pizzy. „Co je?“ nechápe Kuba a podívá se stejným směrem. V tu chvíli si mě Jirka všimne. Naprázdno polknu a nespouštím ho z očí. Vidím, jak těká pohledem mezi mnou a Kubou a evidentně přemýšlí. Pak udělá pár kroků naším směrem. „Prosím tě… nemohl bys… víš, aspoň se třeba chvíli tvářit, že…“ zašeptám zoufale a zvednu ke Kubovi prosebný pohled. Podívá se mi do očí a nejspíš se snaží pochopit. Pak se pousměje a sotva znatelně přikývne. Vzápětí mě beze slov obejme a já se k němu vděčně přitisknu. Políbí mě jemně na tvář, na krk, pak na rty… Na malou chvilku skoro zapomenu, kde jsme a kdo stojí kus od nás. Když se koutkem oka odvážím podívat, zatímco Kuba mě jemně líbá na krk, Jirka mi věnuje poslední pohrdavý pohled, otočí se zády a odkráčí pryč. Ulevilo se mi a zhluboka jsem vydechla. „Už tam není,“ špitla jsem Kubovi. „Můžeš klidně přestat,“ zasmála jsem se. „Nemůžu. Co kdyby se vrátil, to se nesmí podcenit,“ významně na mě mrknul a oba jsme se rozesmáli. Zadíval se mi do očí. Chtěla jsem toho plno říct a na hodně věcí se zeptat, ale mlčela jsem. V několika následujících dlouhých vteřinách jsem měla pocit, že v tom jediném pohledu jsme si řekli snad všechno, co jsme si od 20. dubna neřekli…