DENÍK ZOUFALÉHO STUDENTA: Rande s vedoucím BP, aneb ona je těhotná, on chce prachy

Je těhotná

První příběh začíná tím, že jediný člověk, který práci vede, odešel na mateřskou. Jenže lehce zapomněl na to, že je třeba zapsat práci do systému, domluvit sem tam sraz, schválit osnovu a někde i naplánovat bakalářskou praxi, abychom se do třeťáku vůbec dostali.

A tak se kolotoč roztáčí. Na maily se zdvořilou žádostí „Vážený/(á), bylo by možné zapsat mou práci do systému? Velice Vám děkuji a přeji příjemný den. XY“ přišla nejprve odpověď „ok“. Uplynul den, dva, týden a datum nutného zapsání se neúprosně blížil. Na řadu přichází více zoufalé zprávy „Vážený/(á), omlouvám se, že Vás znovu vyrušuji, ale stále nemám práci systému. bylo by možné zapsat mou práci do systému? Uzávěrka je tehdy a tehdy. Velice Vám děkuji a přeji příjemný den. XY“

A zase kandiduji na Mistra světa v čekání. A velmi úspěšně.

Na cvičení ve škole přichází na přetřes dochvilnost a včasné dodání podkladů. „Doufám, že už to v IS máte všichni. Datum je šibeniční.“ Panikařím. Všemi možnými i nemožnými cestami se snažím zkontaktovat osobu, která má momentálně na háku moje studium. Seženu i její telefonní číslo. Píšu, volám, vyšiluju. Bingo! Konečně zpráva! „Dobrý den, mám několik týdnů do porodu, Vaši práci zapíši, jakmile to bude možné. XY“ Dosednu na židli. Pak vstanu a vzteky kopnu do stolu. Klid. To stihne.

Po dalším, až moc důrazném, varování ve škole doslova škemrám o těch deset slov a tři minuty času nastávající matku. Místo toho však dostávám podrobné zprávy o jejím těhotenství.

Nadešel den D. Dle posledních zpráv se porod odložil. Stejně tak moje zbožné přání. Kráčím jak na popravu směr studijní. Cink! Mobil. Mail. „Vážení studenti, do dnešního dne měla být v UISu zapsána témata bakalářských prací. Pokud jste tak neučinili, NIC SE NESTALO“ Cink znovu! „Je to kluk!“ ……

Chce prachy

S druhým příběhem podivuhodného městečka měníme fakultu.

Tady první náznaky spolupráce jsou až příliš hladké. Téma dohodnuté, práce v systému. Klidný průběh. Dokonce i termín první schůze ke stanovení osnovy zanesena v kalendáři... A tím to taky hasne.

Ve středu spěchám před jeho sídlo. Přesně na minutu stojím přede dveřmi. Stejně tak jako dalších 12 lidí. Asi výsledky testů. Suverénně se zeptám „Jdete za ním?“ „Jo. Máme u něj DP/BP.“ Odpovídá znuděná slečna. „Doufám, že dneska přijde.“ Dodává stejně znuděně další kolega. Zbytek souhlasně pokývá hlavou. Vráska na mém čele by hloubkou mohla konkurovat Macoše. Opřu se o zeď a čekám. Vyučující skutečně přijde a tak pozoruji člověka po člověku, jak vchází dovnitř. Po necelé hodince a půl si připadám jako scvrklá stařena. Když tu se otevřou dveře a vyleze poslední. Opráším ze zad bílou barvu a pavučiny. Hurá, jde se na věc! Jenže za posledníčkem vychází i vedoucí. „Dobrý den, já jdu za Vámi ohledně bakalářské práce.“ Podívá se na mě, jako by mě v životě neviděl. Pak se mu rozsvítí. „Jo. No, já teď nemám čas, učím, přijďte příští týden.“ Navštívím tedy totéž místo o týden déle. Nikde nikdo. Na další návštěvu si přinesu sudoku. Na další křížovku.

Po měsíci, kdy se mi povedlo vyluštit všechna babiččina Překvapení, se konečně dočkám. Já a můj vedoucí v jedné místnosti. Pokládám snad sto dotazů. Když se nedočkám kýžené odpovědi, podezíravě si ho prohlédnu. Zdá se, že zaregistroval jen mé „Dobrý den.“. Mlčím. On taky. Když to začíná být trapné, zdvihne oči. „Co to máte za téma?“ Zopakuji mu to, co mi napsal do systému.

„Jo, no, já právě finišuju dalších pět diplomek. Vy jste ve druháku? Takže teď potřebujete osnovu, abyste mohla dostat zápočet?“ „Ano, ale….“ Můj hlas přeruší škrábání pera. „Máte s sebou index?“ „Ano.“ zmateně odpovídám. „Tak mi dejte index, tady máte osnovu“. Podává mi zmačkaný papír s provizorním náčrtem. Zírám a čekám, odkud vyskočí skrytá kamera. Když se k tomu nikdo nemá, tupě zírám do blba. „Tak na shledanou! A napište mi, až něco budete mít napsané….“ Prásk. Jsem vyhoštěna.

Příště se setkáme asi až u státnic. Možná bych mu měla párkrát poslat bonbošku s fotkou, aby nezapomněl, kdo jsem, a že i mou práci vede.

„Buď v klidu.“ Konejší mě můj patron z magistra. „Každej vedoucí si to moc dobře pošéfuje. Nic, nic, ale pak Tě sjede, že nic nemáš. Bude Tě dřít, ale nakonec to dáš. Na týhle fakultě je solidně finančně ohodnocenej za každou dotaženou práci. A nepředpokládám, že by za rok chtěl ty Seychelly vzdát. Tě vidle!“ domluví a zhluboka natáhne Jeníka.

V hlavě se mi udělal totální guláš, ze kterého je jen jedno východisko, a to naprosté nepochopení téhle politiky. Jenže s každým lokem přibývají více či méně logické odpovědi, až nakonec, když obracím svůj půllitr dnem vzhůru a slova „bakalářská práce“ nejdou vyslovit bez zadrhnutí, posílám to všechno k šípku.

P.S. Článek o finančním ohodonocení za vedení BP a DP pro Vás skutečně chystáme. Sledujte iZUN.

P.P.S. Pokud Vám unikl první díl Deníku zoufalého studenta, najdete jej zde.