Karla a továrna na strach - Benefity

„Tome, chci ti něco říct...“

„... povídej.“ Byl zvědavý.

„Nic, potřebuju na záchod, kafe si udělej sám, stejně tu jsi jako doma,“ štěkla na něj ještě rozespalá Karla.

Pomalým, šouravým krokem došla do miniaturní místnůstky se záchodem a zavřela za sebou dveře. O pár okamžiků později spláchla a vrátila se nepříliš nadšeně do kuchyně.

„Kde máš to kafe?“

„Víš, Karlo, už jsi ve věku, kdy bys mohla vědět, že existuje kafe a „kafe“,“ u posledního slova udělal ukazováčkem a prostředníčkem ve vzduchu uvozovky. „A já, hm, chápeš.“

Chápala. Chápala moc dobře, co po ní ten arogantní zrzoun, jenž byl jejím nejen kamarádem už od gymnázia, chce. Mohlo jí to dojít hned, jak se objevil ve dveřích. On totiž nikdy nechodí jen tak. Mohl se uráčit napsat jí předem aspoň SMS, aby si pojistila to, že nebude ani jedna ze spolubydlících doma a nemohla naprosto všechno vyslepičit ostatním. Kdyby napsal předem, mohla se pěkně učesat, dát si sprchu, kterou by si dala i s ním, až by bylo po všem, namalovat se. Ale jemu by to nejspíš bylo jedno, nevšiml by si. Protože je to chlap. To s tou zprávou mu musí někdy připomenout, ale s ním je to jak nosit dříví do lesa. To je fuk, řekla si v duchu.

„Kájo,“ šeptl nepřítomně hledíc na béžové kuchyňské linoleum pokryté několikatýdenní špínou.

„Hm?“ odpověděla se stejnou dávkou entuziasmu.

Vzhlédl a upřeně zíral na Karlu svýma hnědýma očima. Zvedl obočí a vyčkával, jak zareaguje. Ale Karla stála naproti němu opřená o kuchyňskou linku se založenýma rukama a neříkala nic. Tomáš rychle vstal a udělal krok směrem ke Karle, která měla potřebu před ním ustoupit, ale kvůli lince, která by se nepohnula ani kdyby ji poprosila násilím, neměla kam. Došel až k ní a ona ucítila jeho parfém. Byl těžký, kořeněný a podlamovala se jí z něj kolena. Zhluboka se nadechla a nechala vůni, aby ji omámila a otupila všechny smysly. Zavřela oči a podvolila se. Jako vždy. Nikdy Tomášovi nedokázala odolat. Kvůli jeho vůni, zrzavým vlasům, očím, ve kterých by se dokázal ztratit celý vesmír. Věděla, že během té doby, co se spolu znají, měl dost žen a dívek snad v každém věku, každé barvy pleti, očí, vlasů. Ale z nějakého důvodu se vždycky vrátil k ní. Nechápala to, bylo jí to jedno, někdy byla i ráda. Někdy byla ráda i dvakrát, třikrát za noc.

10 ledna, 2014 - 23:57 - Anonymní zemědělec (bez ověření)

Padesat odstinu .. ? :D

Tomáš se celým tělem opřel o Karlu a ona cítila naprosto všechno, co se v jejím a hlavně jeho těle dělo. V tu chvíli jí hlavou prolétlo nesčetně vtipů o kempování. Zahihňala se jak malá školačka, načež zčervenala až na místech, která v nejbližších chvílích pravděpodobně nezůstanou zakrytá. Chvilku na ni nechápavě koukal, pak se naklonil k jejímu obličeji tak blízko, že cítila, jak ji jeho dech šimrá na obličeji, rtech a bradě. Mráz doprovázený husí kůží a vzrušením bleskurychle odstartoval k spodní části zad a do pravé nohy.

Tomáš se rty otřel a Karlinu tvář a vzdychl jí do ucha: „Pokoj?“

Nezmohla se na nic. S jeho rty stále na svém uchu kývla. Mráz. Všude.

Poodstoupil. Vratkým krokem se dal na cestu do pokoje, ve kterém byl v tu chvíli nepořádek, že by se za něj leckterý vepř nemusel stydět. Zastavil mezi dveřmi a pobaveně si odkašlal. Karla by přísahala, že v tom bezvýznamném a pobaveném odkašlání slyšela špetku znechucení a pohrdání. Možná se jí to jen zdálo. Možná.

„Ježíš!“ vyjekla. Rozběhla se do pokoje, ukázkovým bodyčekem narazila Tomáše na futra, který syčel bolestí, a v rychlosti shrnula všechen nepořádek z postele na podlahu. Přitom předstírala, že tam ten bordel udělal někdo jiný. Tomáš. Kdyby se ozval, stihla by uklidit. Pak mu řekne, že jestli sem chce chodit, musí napsat předem. Jinak... jinak bude se vším konec. A budou jen kamarádi. Jen. Kamarádi. Jak jsi mladá, tak jsi hloupá. Nic mu neřekne. Pokud spolu nebudou dělat to, co se teď chystají dělat v té hromadě hadrů a věcí a všeho možného i nemožného, tak to může být jedno. A taky to bude jedno.

Sedla si na postel a čekala. Tomáš na ni koukal. Koukal na ni možná až příliš dlouho, protože si začala připadat jak opička v zoologické zahradě a trochu začala pochybovat o tom, jestli to, jak vypadá, je pro kluka jako Tomáš dostačující. Je obyčejná, ničím zvláštní, průměrná. Ani hubená, ani tlustá. Ani chytrá, ani hloupá. Její oči nejsou ani hnědé, ani modré, ani zelené. Občas si připadala divná, občas výjimečná. Byla výjimečná v průměrnosti. Jak byla zahloubaná, nevšimla si, že se její host přemístil ode dveří k ní, že před ní klečí opřený lokty o hranu postele. Nemohla, nechtěla to už déle protahovat. Zdálo se, že ani on ne. Políbili se. V jejím těle vypukl chaos, šílenství. Přestala se ovládat. Kontrolu převzalo její skryté zvíře, jenž se probouzelo jen s ním. Jejich polibky byly dlouhé, hluboké. Oba při nich zadržovali dech a pak dýchali zrychleně a zhluboka jak po maratonu. Jeho ruce byly všude. V jednu chvíli na jejích tvářích, v mžiku na stehně posouvajíc se nenápadně na sever, za vteřinu na rameni a prsou. Prsou se dotýkaly často. Miloval je. Nikdy jí to neřekl, ale ona si tím byla jistá. Hladil je a mačkal. Pořád, zas a znovu. Sundal Karle bílé tričko s obrovským černým K, hned po tričku šly dolů i kraťasy. Ležela před ním jen v kalhotkách a s vzrušením sledovala, jak se Tomáš snaží si co nejrychleji vše svléknout. Nepomohla mu. Byla škodolibá a viděla strašně ráda, jak mu jeho grif na rozepínání knoflíků u kalhot odešel bůh ví kam. Svetr, triko, ošoupané džíny a ponožky, později na Karle už ležel nahý a nedočkavý jak pubertální chlapec, který je poprvé s přítelkyní sám v prázdném domě.

„Máš k...“

„Někde v té hromadě pod postelí,“ přerušila ho třesoucím se hlasem.

Tomáš Karle lípl letmý polibek na tvář. Rychle se přemístil na podlahu k hromadě jejích věcí. Nervózně se v nich přehraboval, když narazil na něco tvrdého s koženým povrchem. Vytáhl předmět z hromady a zvědavě si ho prohlížel.

Karla zpanikařila.

Má Karla sebrat Tomášovi knihu z rukou, nebo ho nechat a společně se na ni poté kouknout?