Karla a továrna na strach - Varování

Předchozí díl - Karla a továrna na strach - Modrá pyramida 

„Ano, prosím Vás, jak dlouho tu už bydlíte?“ zeptala se Karla obtloustlého muže ve středních letech, který se jednou rukou opíral o kovový plot patřící k jeho domu, a popošla blíže k němu.

„Asi tak deset let,“ odpověděl, „hm, jo, asi tak. Přestěhovali jsme se sem se ženou z Liberce kvůli práci, ona z toho byla nadšená, ale mně se sem moc nechtělo. Ďolík je ďolík, a aspoň tam nebylo tolik lidí. A docela se mi po něm…

„A můžu se ještě zeptat?“ přerušila ho Karla a opět popošla o pár kroků blíže k místu, kde stál. Muž váhavě přikývl, rychle zamrkal a nervózně se rozhlédl okolo.

„Byltedydyžtalažda?“ vychrlila ze sebe nadšená Karla tak rychle, že ani Tomáš, který se od jejich příchodu z kavárny nehnul z místa, ani muž, Karle nerozuměli ani písmenko z toho, co právě řekla. Karlino tělo bylo ve střehu tak jako nikdy před tím. Adrenalin jí proudil v žilách jako rozbouřená řeka v údolí a způsoboval, že se jí ruce klepaly tak mohutně, že kdyby měla v tu chvíli něco napsat, nejspíš by to vypadalo jako pokus pětiletého dítěte o první napsání svého jména. Srdce jí bušilo na žebra jako beranidlo na brány středověkého hradu a bít o něco silněji, vyskočilo by jí z hrudi a odhopsalo za lepšími zítřky.

„Co?“ uzemnil Karlu muž a zatvářil se u toho, jako kdyby ho někdo donutil sníst tři kila citrónů a zapít je litrem octa. Vzápětí si to však uvědomil a jeho tvář měla opět přívětivý, ale ještě pořád trochu nedůvěřivý výraz.

„Ptala jsem se, jestli jste tu byl, když se tady stala ta vražda,“ vysvětlila pomalu, „počkejte minutku…“ a začala se přehrabovat v brašně. Po minutě nebo dvou, pár peprných nadávkách („Proč, proboha proč, musí bejt ta taška tak strašně velká?“, „Proč nemůžu bejt chlap? Měla bych život o dost jednodušší!“ nebo „Až potkám toho, kdo vymyslel kabelky, něco mu řeknu! Dobře neřeknu, ale budu si to myslet!“) a vyndání, přerovnání a následovné uklizení veškerého obsahu kabelky našla Karla to, co hledala. Deník a v něm článek ze Suchdolského deníku z července roku 2005.

Plná naděje ho podala muži stojícímu za plotem na možná až moc pečlivě posekaném trávníku. Byla si téměř jistá, ne, věděla, že když se nikdo nekouká, chlápek naproti ní stříhá přečuhující stébla trávy nůžkami. Jeho pečlivost, co se alespoň sekání trávníku týče, se rozhodně neodrážela na jeho vzhledu. Byl jen o několik málo centimetrů vyšší než Tomáš, ale na rozdíl od Toma měl obří pivní pupek, prořídlé vlasy barvy soli a pepře, mastné od potu a motorového oleje soudě podle staršího auta s otevřenou kapotou na příjezdové cestě. Karla od něj byla dobré tři metry, přesto ale cítila, jak muž páchne směsicí potu, příliš kořeněné těžké kolínské a ředidlem. Karla si podle jeho vzezření vymyslela, že se jmenuje nejspíš Láďa.

Muž za plotem si s ustaraným výrazem pročítal článek a nervózně se rozhlížel po okolí. Skoro to vypadalo, že čeká, že se jemu, Karle nebo snad Tomášovi v nejbližších vteřinách objeví na čele červená tancující tečka. A tyto tečky nikdy nevěstí nic dobrého. 

„Jo, tak na to pojďte asi dovnitř,“ vyzval Karlu a zrzouna a letmo jim rukou naznačil, kudy mají pozemek obejít, aby našli branku a mohli tak projít dovnitř.

Karla bez jakéhokoli delšího váhání vykročila kupředu, ale Tomáš stále setrvával na místě, zamračený se založenýma rukama.

01 dubna, 2014 - 14:29 - Anonymní zemědělec (bez ověření)

Jako pěkně mě štveš, začíná to být drámo a já se chci soustředit na učení :) Už se těším na další díl.

„Hej, Karle, počkej,“ řekl Tomáš tak, aby to slyšela jen Karla, „nemůžem jít jen tak k někomu domů. Koukáš na zprávy?“

„Ty se bojíš!“ posmívala se mu nahlas. Bylo jí jedno, že jí cizí chlápek zve k sobě domů. Ale Karla se nebála, nebo si alespoň nalhávala, že nemá strach. V koutku duše měla špetku pochybností, ale kdo ji kdy neměl.

„Seš přece chlap, ty mě ochráníš. Navíc bychom mu utekli. Tak nemel a pojď,“ rozkázala Tomovi a táhla ho za ruku směrem k brance a do domu, do nějž před okamžikem dostali pozvání od naprostého cizince.

Když obešli nízký kovový plůtek a prošli brankou, prošli po trávě směrem ke dveřím. Trávník byl hustý a jistě byl předmětem závisti sousedů, protože opravdu byl zelenější než na vedlejších pozemcích. Byl hustý a velice se podobal trávníkům mezi tramvajovými kolejemi v hlavním městě.

„Jinak já jsem nějakej Patera. Láďa,“ představil se Karle a Tomášovi.

„Yes!“ prohlásila vítězoslavně Karla s rukou v pěst. Láďa s Tomášem se na ni nechápavě otočili, pak tázavě pohlédli na sebe, pokrčili rameny a v menší moderně zařízené předsíňce si zuli boty. Poté se Láďovi představili i Tomáš s Karlou.

„Dáte si kafe, čaj?“ nabídl hostům Láďa.

„Nic díky,“ odpověděla pohotově Karla, protože se nechtěla zdržovat zdvořilostmi. Láďa kývl hlavou a naznačil, že mají jít za ním do obývacího pokoje. Všichni tři si sedli na velice pohodlnou a měkkou krémovou sedačku (Láďa do křesla, Karla s Tomášem na obrovský gauč naproti Láďovi).

„Tak,“ začal muž nejistě, „ asi chcete vědět, co vím o tý vraždě.“ Oba na gauči synchronně přikývli.

„No, byl zrovna večer a docela pršelo a koukali jsme se ženou na televizi, protože zrovna dávali nějakej film, co to bylo, si už nepamatuju. No, a najednou jsem koutkem oka viděl, jak někdo chodí tam, jak jste chodili vy dva a s baterkama. Tak jsem se zvedl a ženě říkám: ‚,Hele, co se to tam děje?‘‘ No, tak jsme zhasli, aby nebylo vidět, že na ně koukáme. Nám to bylo fakt podezřelý už od začátku, protože kdo chodí po louce s baterkou v dešti, že jo. Tak jsme se teda zvedli, pozhasínali a šli k oknu. No, a tam jsme viděli tři chlápky v uniformách. Dva svítili na cestu a třetí něco nesl. No, položili to tam a odešli do auta. A jeden z nich měl takovou podivnou chůzi, jako dopadal zvláštně na pravou nohu. Tehdy jsem si myslel, že to byl pytel brambor, ale hned to ráno po tomhlenctom, jsem věděl, že to pytel brambor nebyl,“ povídal tajemně a hleděl neznámo kam.

„Někdy asi v šest ráno mi tu jeden policajt zazvonil na zvonek a vyptával se, jestli neznám toho mrtvýho kluka, že prej byl vedle z ČZU, a že neměl nohu. Tak jsem řek, že jsem nic neviděl, že jsme koukali s manželkou na telku a že fakt nic nevim. No, pozdějc se ukázalo, že jsem udělal dobře. Mě se na tom policajtovi od první chvíle něco nezdálo. Byl takovej jako podivnej, víte? Slizkej, s takovym lišáckym vyčůranym pohledem. Navíc měl takovej divnej prsten, musel stát celý jmění a chyběl mu na něm jeden šutr. No nic, tak odcházel a já na něj tak koukám!“ vykřikl nečekaně, až oba hosté leknutím nadskočili.

„On kulhal, ahá!“ Láďa byl na sebe po téměř deseti letech stále očividně hrdý.

„To je zajímavé, takže myslíte, že to udělali policajti?“ zeptala se Karla.

„Jsem přesvědčenej, že je v tom něco víc, proč by policajti někoho zabíjeli a řezali mu nohu?“

„Já, ač bych nerad přišel o tohle všechno, mohl bych si, prosím Vás, u Vás dojít na záchod?“ skočil jim do řeči Tomáš.

„Určitě, támhle chodbičkou doprava a druhý dveře napravo. Nelekněte se dveří, hrozně vržou,“ říkal Tomášovi Láďa a máchal u toho rukama, jako by honil hejno much.

Tomáš se vzdálil na záchod a zavrzání dveří to jen potvrdilo.

„Prohlédněte si tohle, není Vám z toho něco povědomé?“ a strčila Láďovi do ruky deník, který onehdy nalezla v knihovně pod mřížkou od klimatizace. Láďa zběžně listoval deníkem, až se zastavil na jedné ze stránek, přes kterou bylo diagonálně rudě napsáno Třetí bratrstvo. Polkl. Otočil deník směrem ke Karle: „Tohle, tohle je ten prsten.“

„Cože?! Co si myslíte o tomhle?“ vyjekla a ukázala mu drahý kámen, jenž před necelou půlhodinkou našla na louce před domem.

„To vypadá, jako ten chybějící šutr z toho prstenu. Jo, určitě, koukněte na tenhle obrázek. Jo, to bude ono,“ odmlčel se, „musím Vás varovat, Karlo. Dávejte si pozor. To, do čeho se pouštíte, nebude jednoduchý a řekl bych, že i nebezpečný,“ snížil hlas, skoro šeptal, „a dávejte si pozor na toho Vašeho kamarádíčka, nebude to takovej andílek, jak se tváří, že je,“ šeptal skoro neslyšně a poklepával ukazováčkem pravé ruky na svůj prsteníček levé ruky, kterou měl zvednutou před sebou. Karla dýchala, jako by zrovna doběhla z metra na sto sedmičku.

V pozadí se ozvalo druhé zavrzání dveří. Tomáš pomalu vešel do obýváku a znovu se posadil vedle Karly a položil ruce dlaněmi na kolena. Karla jen tak náhodou mrkla na Tomášovy ruce a málem se jí zastavilo srdce.

„Já jdu taky, pardón,“ oznámila přítomným. Málem se ale nepostavila na nohy, kolena měla jako ze želatiny.

Vešla do malé místnůstky jen se záchodem, malým umyvadlem a oknem, které bylo tak akorát, aby se do něj vešel člověk. Sklopila víko záchodu a oblečená si na něj sedla.

Prsten… Ten prsten, který našla před pár dny pod postelí...

Má se Karla vrátit a dělat, že se nic neděje nebo se má Karla nenápadně vytratit oknem?