Karla a továrna na strach - Ztráty a nálezy

Předchozí díl: Karla a továrna na strach - U ledu

...A zvonil. Zvonil dlouho a zvonil neúnavně. Křičel na ni, ať už prokristapána jde zmáčnknout to červené tlačítko a otevře dveře. Ale ona stála. Třásla se a nevěděla proč. Strach? Naštvání? Pokaždé, když se ozval ten přišerný nepříjemný bzučák, měla chuť rvát si vlasy a osobně vrazit tomu, jehož ukazováček zrovna drtil čudlík zvonku dole u vchodových dveří. Bylo to, jako kdyby měla v sobě jistič, který se odrovnal při každém zazvonění. Pořád tam stála, pomyslná hladina vzteku se nebezpečně blížila hranici, kterou Karla neustála. Zhluboka se nadechla, přivřela oči a zavrčela, přičemž si dupla jako ten pětiletý spratek v supermarketu, když mu jeho matka nechtěla koupit cosi s Bakuganem.  

Karla odložila knihu i s novinovým výstřižkem, jež doposud křečivotě držela v rukách, na špinavou kuchyňskou linku. Rozzuřeně se rozběhla přes obývák ke vchodovým dveřím, aby konečně zatrhla ten kravál linoucí se bytem a skrz tenoučké panelákové zdi snad až i k sousedům. I když ti přes naslouchátka nejspíš vůbec nezaregistrovali. Šťastlivci. 

Jak popobíhala, dupala. Dělalo jí to radost. Doběhla až ke dveřím od bytu, kde se zastavila a v zrcadle se upravila. Byla sice vzteky bez sebe, ale nemusela u toho přeci vypadat jako cuchta. Karla rychle natáhla ruku a stiskla červený čudlík na interkomu, načež někdo na chodbě zaklepal na dveře. Spustila prst ze zvonku a jedním skokem se přemístila za dveře a kukátkem sledovala dobyvatele jejího bytu. Otevřela dvěře a roztáhla se v nich tak, aby nikdo nemohl projít. 

„Přišel ses omluvit?“ Zeptala se lhostejně. 

Neodpověděl. Několik okamžiků na ni tázavě hleděl. Na tohle neměl ani čas, ani nervy. Odstrčil ji stranou a vešel dovnitř. 

„Co chceš?“ Křikla na něj za zvuku zavírajících se dvěří. 

„Něco jsem si u tebe zapomněl,“ odpověděl nervózně Tomáš. Neobtěžoval se zouvat. Karle samozřejmě nevadilo vytírat ob den. Milovala vytírání podlah jako každá žena. Ne. Došel do jejího pokoje, klekl na kolena a začal se přehrabovat v obrovské hromadě oblečení. Byl nesvůj, viděla to na něm. Klepaly se mu ruce, v rukách si nevědomky přehazoval pořád stejné tři kusy Karlina oblečení.

„Co hledáme?“

Až to najdem, tak ti to řeknu,“ odpověděl jí. Karla naslepo zašátrala mezi zdí a postelí. Kromě několikaletých chuchvalců prachu tam nebylo nic až na...

„Nehledáme tohle?“ Zahlásila vítězoslavně a ukázala Tomášovi svůj úlovek. Na dlani jí ležel prsten. Prsten, za který by se nemusel leckterý ruský mafián stydět. První, čeho si na něm všimla, byl přímo obří, do matna vybroušený, červený kámen trojúhelníkového tvaru s něčím úprostřed.

„Co…“ 

„Dej to sem!“ Zasyčel, sebral jí prsten z dlaně, bleskurychle se zvedl a odešel z pokoje. Karla ještě několik vteřin zůstala opařeně sedět, probrala ji až rána, jak Tomáš zuřivě zavřel dveře. Nechápavě zavrtěla hlavou a pomalu se postavila na nohy. Netušila, co se to právě událo, ale rozhodla se, že jí to bude jedno a nebude se starat. Co jí je do toho, jestli je zrzoun milovníkem bižuterie nebo dědic papá mafie. Kdo se stará? Ona rozhodně ne, na shledanou. Tečka. 

08 února, 2014 - 11:19 - Anonymní zemědělec (bez ověření)

Já jo.

Měla hlad. Měla hlad jako vlk, řekli by mnozí. Pomalu, pomalinku šla do kuchyně. Otevřela ledničku, tupě do ní zírala a snažila se přijít na to, jaké hodnotné a na vitamíny bohaté jídlo si dá k obědu dnes. Zavřela lednici a otevřela mražák. Rychle, aby jí neprochladly prsty, prohrábla jeho obsah. Pod mraženým hráškem nahmatala salámovou pizzu, která tam ležela přinejmenším několik měsíců, protože si Karla nemohla za nic vzpomenout, kdy ji kupovala. Pokrčila rameny, vytáhla pizzu z mražáku, následně z krabice i igelitu a strčila ji do trouby. Zapla troubu, která teď tiše hučela do jinak tichého bytu.

Karla se opřela o kuchyňskou linku. Zamyslela se. Něco jí tam nehrálo. Rozhlédla se. Ale co? Co tam bylo jinak? Vtom jí to došlo. Sprintovala do pokoje a cestou se odrážela rukama od zdí, což jí vůbec nepomáhalo, ale ona si při tom připadala bůh ví proč rychlejší. V pokoji popadla svůj nepříliš chytrý telefon a vytočila Tomášovo číslo. 

„Dovolali jste se mně a já na vás zrovna nemám čas, tak zavolejte jindy. Nebo mi nechte vzkaz, až to pípne.“ Ozvalo se z druhého konce linky. Tomáš byl jediný její známý, který měl namluvený vzkaz v hlasové schránce.

„Jen bych ti chtěla říct tohle: ty blbečku jeden zrzavej! Arogantní pitomej zrzoune! Počkej, až tě potkám! Nazdar. A žer slimáky!“ Řvala do mikrofonu Karla z dálky. Ukončila hovor a prudce odhodila ten strařičký přístroj na kuchyňskou linku. Telefon dokouzal až ke zdi, odrazil se a klouzal zase zpět, až spadl na podlahu stejně špinavou jako kuchyňská linka a rozletěl se na kusy. 

„Bože, ty seš taková pinda, že ti není rovno,“ zvolala nahlas v kuchyni. Byla na sebe tak naštvaná, že tu knihu nechala ležet napospas všemu jen tak na kuchyňské lince. Nemohla se divit, že už tam teď kniha neleží, když věděla, že Tomáš je abnormálně zvědavý a že to nenechá jen tak. Netušila, co dál dělat. Chtěla se rozběhout za ním a vyrvat mu ji z rukou, srazit ho na zem a šlápnout mu do rozkroku podpatkem. Užívala by si, jak by trpěl. Zrzoun.

Má Karla jít za Tomášem a knihu získat zpět NEBO zůstat doma a nedělat nic?