Vánoce pana Patočky

Tichý vánoční večer, venku mrzne až praští, na nebi se třpytí hvězdy a lidé se připravují zasednout ke štědrovečerní večeři. Malá chaloupka na konci jednoho malého městečka, kdesi v Jizerkách. Jedna místnost, podle vzhledu nejspíše kuchyně. Stará kachlová kamna, na stěnách police a poličky plné všelijakých hrníčků, talířků, skleniček a památkových předmětů z poutí, jarmarků, trhů a výletů. Uprostřed stál velký dubový stůl, okolo něj dvě židle, přesně naproti sobě, na stole bílý ubrus a na něm prostřeno jako pro dva. Hluboký talíř na polévku, mělký na salát a kapra, po pravé straně sklenka na víno. Kuchyní se line vůně rybího vývaru, přepáleného omastku na smažení a ze starého rádia se ozývají vánoční koledy.

„Tak, už jsou tu zas Vánoce, Liduško. A Jirka zase nedorazí, prý je někde v Alpách. Poslal mi pohled.“ povídá starý pan Patočka, při pohledu na starou zarámovanou fotografii ze svých mladých let, na svatební fotografii s jeho dávno zesnulou ženou. „Chybíš mi, moc mi chybíš. Pamatuješ, jak jsme spolu trávili Vánoce a Jiřík byl ještě malej capart, jak jsme se sem před Vánoci nastěhovali. Chtěl bych to zpátky.“ Znovu se zahledí na obraz, přizvedne lahev pálené domácí kořalky a plným douškem se napije. „Jdu se najíst, Liduško.“ dodá a z malého kastrůlku nalije do jednoho talíře polévku. Posadí se na místo a se smutným výrazem v očích, při pohledu na prázdné místo před ním, začne pomalu nabírat polévku. Po polévce si dá smaženého kapra s chlebem: „Bramborový salát nemám, nějak mi nejde.“

Po večeři si sedl do vyhřátého pokoje k televizi, jako každý rok dávali pohádku. Letos nedostal žádný dárek, a tak pod malým smrčkem, uříznutým na kraji mýtiny, bylo prázdno. On jen seděl s broušenou skleničkou v ruce a doplňoval pálenku.

Blížila se půlnoc a on se rozhodl, že přece jenom půjde na půlnoční, zlepšit si náladu, rozjasnit chmurné myšlenky. A tak si oblékl kabát, kolem krku si dal šálu, kterou mu pletla ještě žena, na hlavu černý klobouk a do pravé ruky hůl.

Cesta byla dlouhá a vedla kolem potoka, přes les až na kostelní vrch. Byla zasněžená, mráz pálil do tváře a pak Patočka si to lehkým tempem vykračuje ke kostelu, na mši. Cestou potká staré známé, a tak se k nim připojí. Při mši vánoční dostane jiné myšlenky a při zpěvu sboru už má mysl zase čistou, bez známek chmuru a stesku, možná je to to i tím, že začal pořádně cítit účinky kořalky.

„Tak se zítra zastavte na oběd, pane Patočka, budete vítán.“ dodává známý při odchodu z kostela. Pan Patočka se usměje a přislíbí, že přijde. Cesta domů temnou tichou nocí jde pomalu. Od lesa vál studený vítr a cesta byla namrzlá. Zbývalo sejít malý kopeček k potoku, přejít lávku a pár minut podél potoka a byl by zas ve své vyhřáté chaloupce. Jenže tam už nedošel. Na namrzlém kořenu u cesty mu uklouzla noha a on spadl. Tvrdě, na záda, nemohl se hnout, nešlo mu vstát, ač se snažil. A tak to po pár minutách vzdal, ležel na studené zmrzlé zemi a škvírou ve větvích pozoroval třpytící se hvězdy. Chlad se mu mezitím vkrádal pod kabát, začal být unavený, chtělo se mu spát. Z dálky jako by slyšel, pojď ke mně, pojď ke mně Jeníku. „Liduško, jsi to ty?“ optal se do tiché noci. Pak naposledy pohlédl na ty třpytivé hvězdy a zavřel své unavené oči.