Cesta stála za to, objevili jsme únětické zlato!

A abychom měli dobrý pocit, že pouze nevysedáváme někde na zahrádce (do vnitřních prostor podniků se tou dobou ještě nesmělo), pojali jsme setkání naší redakce tentokrát i trochu sportovně. Pokud teď čekáte tipy na nějaké skutečně sportovní aktivity, při kterých si dáte do těla, asi vás zklamu, ale v našem případě, ačkoliv mezi redaktory máme i pár sportovců, se jednalo „jen“ o chůzi. Ovšem příjemnou trasou ze Suchdola do Únětic, vesnice nacházející se zhruba o 4  kilometry dál, se zastávkou na krásné vyhlídce a hlavně s velmi motivujícím cílem. Tento výlet doporučuje šest z šesti redaktorů a pes. Dafy ťapala statečně s námi a při našich občerstvovacích pauzách si její krátké nožičky bohatě odpočinuly.

První menší pauza nastala hned poté, co jsme se všichni sešli na Suchdole před řeznictvím, posilnili se točenou zmrzlinou a přešli silnici směrem k Brandejsovu náměstí. Došlo nám, že minout Potraviny bez nákupu pití na cestu by byl nerozum, co když budeme najednou umírat žízní, že. Část výpravy byla vyslána do obchodu, část venku šišlala na psa a pak už jsme mohli vyrazit. Proti směru příjezdu autobusu, ke komunitní zahradě a podél jejího pozemku pořád rovně. A když už máte pocit, že jste v hlubokém lese, který nikam nevede, najednou se před vámi otevře dech beroucí výhled. Vltava pod vámi, celá Praha před vámi. Ohromeni tou krásou jsme se usadili na skále, vybalili nakoupené zásoby pití a kochali se.

Když jsme se dostatečně pokochali a hlavně vyhřáli na sluníčku, rozhodli jsme se jít dál. Starým Suchdolem přes zahrádkářskou kolonii ke Starosuchdolské hospodě, kterou jistě dobře znají třeba účastníci naší tradiční Beer ligy (my teda neběželi, nejsme padlí na hlavu, navíc pejsek a  jedna naše redaktorka mají fakt krátký nožičky, buďme fér). Konečně se před námi objevila Starosuchdolská s cedulí Svijany a mně se vybavila věta našeho rodinného známého, když za námi kdysi na dovolené na Moravě zoufale volal: „Tady čepujou Svijany a vy jdete bestiálně dál!“ Nešli jsme bestiálně dál. Rozhodli jsme, že si skočíme na záchod, a o pár minut později už každý z nás u stolu na terase spokojeně třímal orosený půllitřík. „Takhle do těch Únětic v životě nedojdeme,“ prohodil kdosi a ta s nejkratšími nožičkami nás ujistila, že je to kousek.

Posilněni pivkem, někteří cigaretou, pes piškotem, jsme se zvedli a vydali se opět na cestu. Ta se brzy změnila v příjemně se svažující lesní turistickou pěšinu, kde jsme kromě jedné rodinky a pár cyklistů nepotkali ani živáčka. Takhle jsme asi po půl hodince došli až k Úněticím. Nemusíte se bát, že zabloudíte, cesta vás doslova vyplivne přímo do vesnice. A tady už stačí jít za nosem, to dáte po čuchu... No dobře, nebo podle ukazatelů či navigace. Naším hlavním cílem byl totiž Únětický pivovar.

Po vstupu branou na nádvoří nás vítal veselý hlahol, cinkot půllitrů, vůně jídla i přichystaná dezinfekce ve spreji, kterou jsme se navzájem ošplouchli. Bylo tu živo, ale volný stůl jakoby čekal jen na nás, a za chvilku už se nám nesla první várka půllitrů. Čepují tady vlastní únětickou desítku i dvanáctku, pánská část naší redakce neodolala a vyzkoušela i tuplák. Navíc pokud byste si chtěli udělat zásoby na zpáteční cestu, prodávají pivo i v 1,5 litrových PET lahvích. Z jídelního lístku jsme posléze vyzkoušeli pivovarský guláš, bramborový knedlík plněný uzeným se zelím, kachní paštiku s chlebem a později ještě lívanečky s borůvkami a točenou švestkovou limču. Všichni se shodujeme na tom, že to bylo vynikající, porce veliké a vyčerpávající, opravdu vřele doporučujeme! Čas mezi pitím, jídlem a povídáním jsme si krátili i hraním různých jednoduchých her, stačí mít po ruce kostku. Nebo dvě. S ubíhajícími hodinami a přibývajícími pivy se pak i šest základních čísel rychle stane nepřekonatelným problémem, a tak o záchvaty smíchu nebyla nouze.

Přemítání o tom, v kolik hodin tak ideálně vyrazit nazpátek, abychom došli na Suchdol ještě za světla (přeci jen je potřeba počítat s tím, že v sobě máte pár piv, knedlíků, lívanců a cesta povede tentokrát do kopce), utnula naše kolegyně, jejíž hodný přítel nabídl, že nás vyzvedne autem. Odvoz jsme si domluvili na devátou, chvilku jsme laškovali s myšlenkou, že dámy a pes se povezou a pány pošleme pěšky, ale nakonec jsme se rozhodli do auta naskládat všichni. Ti dva s nejkratšími nožičkami (ano, pes a redaktorka) se vezli na klíně a šéfredaktora jsme zavřeli do kufru. Ne, kecám. Vlezl si tam zcela dobrovolně. Naštěstí byl z auta vyklopen jako první, hned na Suchdole, takže knedlík i pivka díky bohu odešli na kolej s ním. Tohle cestování ale raději nezkoušejte, co si budeme, nechceme na vás mít špatný vliv. Běžte domů hezky po svých a dejte nám pak vědět, jak (a jestli vůbec) jste došli :)