Důležitá role domácích mazlíčků

Výběr zvířátek, která můžeme chovat doma, je opravdu pestrý. Hodně samozřejmě záleží na našem zázemí a podmínkách, které můžeme zvířeti nabídnout. Na rodinný statek se vám v pohodě vejdou koníci, bernardýn a pár ovcí, do bytu 1+KK se vám v pohodě vejdou třeba rybičky a při troše štěstí i čivava. Nicméně vždy platí, že před pořízením jakéhokoliv mazlíčka bychom si měli být jistí, že mu budeme schopni zajistit jeho základní potřeby. Ať už to znamená dostatečně prostorná klec, terárium, odpovídající pohyb, krmení, správná péče... A především náš čas. Protože mnoho zvířat může strádat nejen fyzicky, ale i citově. A jaké výhody pak bude mít domácí mazlíček pro nás?

Učíme se skvělému sebeovládání

A to v podstatě s jakýmkoliv zvířetem, které se rozhodneme učinit součástí naší rodiny a domácnosti. Spousta zvířat má potřebu hrát si s věcmi, které nejsou určeny na hraní, kousat do věcí, které nejsou určeny k okusování a někdy dokonce vykonávat potřebu nejen vně bytu, ale i uvnitř. Hlodavci rádi koušou, co jim přijde do cesty, ať už kabely od televize nebo kožený popruh nové kabelky, ležící vedle klece. Kočky rády lezou, kam nemají, včetně záclon, skříní, vánočního stromku, štěňata dovedou noviny přichystané pro případ nouze rozcupovat na milion kousíčků a loužičku vyrobit vedle (vlastní zkušenost), kůň s průměrnou váhou půl tuny zničí cokoliv, když bude chtít (také vlastní zkušenost). Nezbývá vám, než se obrnit trpělivostí, průběžně likvidovat škody a postupem času se jim naučit chytře předcházet. Tedy naučit se své zvíře „znát“ a předvídat.

Rozumíme beze slov

Poznáte, když vašemu zvířeti něco je? Nemusí vám nic říkat (jasně, ani nemůže), ale hned cítíte, že je něco jinak. Když se vás kámoš, zvířecí řeči naprosto neznalý, s úšklebkem zeptá „Jak to jako můžeš vědět, že je ten pes unavený/ není mu dobře,“ nevíte, co na to říct, ale důležité je, že vy a váš pes víte. Zrovna tak, jako byste věděli, kdybyste měli činčilu, andulku, kočku, zakrslou kozu nebo morče. Ano, i na morčeti jsem poznala, že s ním něco je, přestože dle slov mé babičky sedělo v kleci stejně jako kterýkoliv jiný den (rostly mu zkříženě stoličky a náhle přestalo žrát). Zvířata nás učí mnohem více cítit a vnímat, což nevědomky využíváme v každodenním životě a jednání s lidmi. Říká se tomu empatie. Kdo neumí komunikovat se zvířaty, zpravidla komunikuje hůře i s lidmi.

Jsme zodpovědní

Jistě mnoho z nás škemralo o domácího mazlíčka již v útlém věku a jistě také mnoho z nás slýchávalo od rodičů neprůstřelný argument „Až budeš starší a zodpovědnější.“ Mým prvním mazlíčkem byl křeček džungarský, taková ta miniaturní myška, kterou na dlani skoro ani necítíte a navzdory svému nevinnému vzhledu většina z nich pěkně kouše. Nicméně jsem se hezky od dětství učila pravidelně čistit klec, měnit podestýlku, dávat čistou vodu, krmení. Za odměnu jsem bývala tím rozkošným stvořením pravidelně pokousána. Pokud vás podobné zážitky coby dítě neodradí, stáváte se doživotním milovníkem zvířat a je téměř jisté, že ve vašem životě budou mít čtyřnozí chlupáči už navždy své místo. Spolu s vámi pak obvykle rostou i mazlíčci (já brzy přešla na morčata, pak následoval pes a už třináctý rok jezdím na koních). A samozřejmě platí, že čím větší zvíře, tím větší zodpovědnost.

Jsme autorita, jsme respektováni

Aby nám naši mazlíci nepřerostli přes hlavu, je potřeba je vychovávat. To znamená především umět odhadnout situaci a adekvátně (spravedlivě a pro zvíře srozumitelně) na ni reagovat. Neustále chválit, případně trestat, odměňovat, vysvětlovat, učit, opakovat a opět chválit. Pakliže tedy nevlastníte akvárko s rybičkami, které si budou zřejmě plavat kam chtějí i přes vaše pokyny, nebo chameleona, který na vás maximálně tak zakoulí jedním okem a vzteky zezelená, tak téměř každé zvíře je možné určitým způsobem vychovat. V případě psa nebo koně je to skoro až nutnost, nechcete-li být po zbytek života jeho otrokem a sluhou, případně jednoho krásného dne zašlapáni do země. A opět se tyto zkušenosti odrazí i v našem osobním životě. Tentokrát hovoříme o asertivitě, což je schopnost prosadit svůj názor, prosadit sám sebe. Když dokážu vysvětlit koni, že mě nezadupe a nebude po mně kopat, zrovna tak vysvětlím nepříjemnému kolegovi, že na mě prostě nebude nepříjemný.

Jsme odborníci

Ať chceme, nebo ne. Je úplně jedno, že nestudujete chov zvířat či veterinu. Jste-li majitelem jakéhokoliv zvířete (ano, pozor, tentokrát i včetně rybiček a chameleona), stanete se postupně znalcem chovu daného druhu. Víte, jací jsou na trhu výrobci krmiv, jaké se vyrábějí pelíšky/ kšíry/ ohlávky/ vodítka, víte, jaké nemoci mohou vaše zvířátko postihnout, jací parazité ho mohou potrápit, jakými přípravky jim předcházet, umíte se zvířetem správně manipulovat (přiznám se, že třeba netuším, jak správně uchopit hada, ani bych si netroufla vyndat z terária tarantuli). V neposlední řadě se pravděpodobně naučíte třeba sami zastřihovat drápy vašemu hlodavci, pečovat o srst vaší angorské kočky nebo psa, co se rád válí v bahně, ti odvážnější třeba zvládají i sami píchnout koni antibiotika v injekci (ne, já ne). O to víc vás pak zarazí, když se váš kamarád bojí pohladit vaši uslintanou dogu, přiblížit se k poníkovi nebo si dát kolem krku vaši milovanou krajtu Marušku. Pro vás je to přece samozřejmost.

Skvělá fyzička

Toto asi platí spíše v případě velkých zvířat, i když pro někoho může být fyzicky náročné i umytí plastové klece pro králíka jednou za týden. Jiní jsou však zvyklí bez mrknutí oka denně kydat podestýlku vidlemi a vyvážet kolečka hnoje, což už je slušná posilovna. Ale abychom si dali do těla a nemuseli do fitka, stačí si pořídit hyperaktivního psíka středního vzrůstu, který potřebuje běhat, běhat a běhat. A je úplně jedno, jestli se rozhodnete provozovat canicross (sport, při němž máte psa speciálním běžeckým vodítkem „připnutého“ k pasu a společně běháte), nebo jste zanedbali bod „Jsme autorita“ a trávíte každé odpoledne naháněním vašeho zlatíčka po okolí poté, co ho na chvíli milostivě pustíte z vodítka a zjistíte, že povel „Ke mně“ stále neumí.

Psychoterapeut

Ne, toho si není nutné hledat po pořízení domácího mazlíčka. Právě jste si ho totiž pořídili. Zvířata sice neumí mluvit (kromě mluvících papoušků) a určitě ani plnohodnotně nerozumí významu všech našich slov (když pominu slova jako třeba dobrota, piškoty, jdeme ven), ale přesto nám neustále naslouchají. Poznají naši náladu, rozpoložení, emoce. Vycítí, když jsme rozzlobení, smutní, rozmrzelí, když máme strach. A často se to pak odráží na jejich chování (jak u rybiček, to teda v tomhle případě nevím). Ne nadarmo se pak říká, že kůň je zrcadlem svého jezdce, jaký páníček, takový pes a podobně. Kdo jiný by se vám po příchodu domů se spokojeným vrněním otíral o nohy nebo vyskakoval nadšením metr do vzduchu, než vaše kočka či pes. A někdy prostě jen nemáte na lidi náladu a potřebujete jednoduše všechny křivdy uplynulého dne povyprávět svému králíkovi. On na vás sice bude lhostejně koukat, chroupat mrkev, ale nebude vám do toho kecat. A vám se uleví. To samé, když se k vám váš pes přijde pomazlit, začne vám nosit hračky a vybízet ke hře, nebo ho vezmete na delší procházku a pročistíte si hlavu. Nebo když si dáte s koněm podvečerní projížďku při západu slunce, vezmete louku k lesu hodně svižným cvalem, vyplaví se vám adrenalin a hned je vám líp. Pokud si samozřejmě nerozbijete hubu, ale i kdyby, tak taky hned přijdete na jiné myšlenky. Uznávám, že pochovat si v dlani heboučkého křečka a nechat se od něj pokousat je asi bezpečnější forma odreagování.

A pokud si z jakéhokoliv důvodu nemůžete dovolit ani ty rybičky, stále můžete třeba pěstovat rostliny. I o ty je potřeba se pravidelně starat, zalévat, zastřihovat. Můžete si s nimi povídat, mluvit na ně. Sice asi není na místě očekávat nějakou odezvu nebo reakci, ale já osobně při každém příchodu do kavárny, kde pracuji, pozdravím naši dvoumetrovou monsteru, stojící vedle baru. Je to taková moje rutina. Občas samozřejmě pozdravím i kolegu za barem, ale monsteru vždycky.

A jaké zvířátko obohacuje život vám? Napište nám do komentářů!