iZUN Agent: Zimní škola v Rusku a události v Evropě

Na letní školu jsem se nestačil přihlásit kvůli nejmenované misi v nejmenované zemi pro nejmenovanou agenturu. Ale věřte, že byla mírová a rozhodně se netýkala Hasana Rúháního. Každopádně nebyl čas podávat přihlášky na letní školy či Erasmus, a tak jsem se rozhodl o vycestování s naší nejzápadnější fakultou co nejvýchodněji na školu zimní.

Místo: Kazaň, Tatarstán, Rusko

Toto město leží cca 800 km východně od Moskvy na rameni Volhy a jedná se o klasickou ruskou aglomeraci, s průměrnou zimou (-30°C normál). Město s jednou univerzitou a mnoha tisíci drsnými Rusy žijícími v těchto podmínkách celý život s vírou v lepší budoucnost asi takovou, jakou má tanečník s dřevěnou nohou po sedmi letech nucených prací. To, co místním vlévá sílu a naději do statečných srdcí, je samozřejmě vodka a ta tu ve vysoké kvalitě opravdu teče proudem. Pokud jste viděli reporty iZUNu z Finska a jejich kolejí se saunou, plazmou, kuchyní a obývákem, věřte, že studentské ubytování v Kazani s tím má společného asi tolik, co Boučková s vřelým přístupem ke studentům. 0. Tím vás ale nebudu strašit.

Byl prosinec a my jsme seděli s Vasilem, Máťou a Igorem uprostřed naší jizby okolo hořícího koše. Přikládali jsme kusy zmrzlých parket a popíjeli vodku. V koutě se pod několika dekami choulel Alex a s vytáčeným šumícím a chrčícím modemovým připojením brouzdal po internetu. Skrovné plameny ohně pohybovaly stíny v místnosti, a přestože byla tma už ve dvě hodiny odpoledne, cítili jsme se v pohodě a v klidu. Z levé strany pokoje lehce šuměla řeka a zprava každou chvíli zahučela železniční dráha, po které často jezdily dlouhé vlaky plné čehokoli, od dřeva, přes písek až po uran.

Když jsme zrovna porovnávali kvalitu dvouručních seker na kácení stromů, chytil Alex záchvat smíchu a halda dek a hadrů na něm dobrých 5 minut pohopkávala, než se z ní vykoulel, zklidnil a řekl nám, co našel.

Jeho kamarád z Austrálie mu poslal video. Po několika nezdařených pokusech o připojení se Youtube konečně načetl a my mohli pozorovat bizardní výstup mladého kluka, který do sebe lámal řadu panáků dlouhou asi jako sto Brežněvových obočí za sebou (nemáte-li po ruce převodník jednotek, je to vzdálenost cca 20 metrů). Pak vykřikl tři jména a z nám neznámého důvodu si hodil do trenek chobotnici a rozjel se na surfu proti gigantické vlně. Zbytek videa už je jen plný podivných zvuků kombinujících křik, lámání laminátu, smích a děs lidí zakončený houkáním sanitky.

Tehdy jsme netušili, že se jedná o budoucí fenomén sociálních sítí NekNominate, který později stál život mnoho mladých lidí a jež se šířil právě přes Facebook, Youtube a ostatní sítě.

Tak jako Alexovi nám to zábavné nepřišlo, ale než jsme stačili cokoli říct, Alex vytáhl děrovaný štítek z počítače, čímž ho vypnul. Nepřirozeně, až zběsile rychle se ke mně otočil, upřel pohled do mých očí a řekl. „Nominuju tě!“. Ostatní se uchechtli, ale já jsem nechápal. „Nominuju tě!“ zopakoval Alex. „Musíš vypít, co se do tebe vejde, nominovat další tři a udělat něco šíleného.“ „A když ne?“ Zeptal jsem se, přestože jsem tušil, že odpověď znám. „Když ne, tak jsi SRAB!!! A ty přeci nejsi srab, že ne?“ Atmosféra se náhle změnila. Všichni zvážněli a já jsem věděl, že když Rusové mluví o zbabělství a o odvaze, není radno si s nimi zahrávat, protože by taky pak člověk mohl skončit se vzteklou polární liškou zašitý ve spacáku. Bůh žehnej Dimitrijovi, snad se mu ty kousance zahojí.

„Přijímám!,“ řekl jsem s odhodláním v hlase a chopil se nejbližší lahve, co jsem měl po ruce. Vypil jsem ji jako nic. Jen jsem ji postavil na zem, dali mi do ruky další a další. Lahve padaly stejně rychle jako nevěřícné brady mých spolunocležníků. S pátou lahví vodky jsem se zvedl, značně zavrávoral a chystal jsem se udělat něco šíleného. Co ale udělat v místnosti, ve které je jen oheň, čtyři kluci a několik chumlů dek. Mozek vypověděl službu a já se rozeběhl a proskočil oknem v letmé myšlence, že dopadnu do Volhy a doplavu zpět ke břehu.

Dupot, křik, tříštění skla a opět křik. Všichni se rozběhli k oknu a nevěřili, co se stalo. Já také ne. S množstvím alkoholu jsem si spletl strany a vyskočil z pravého okna místo levého. Měl jsem obrovské štěstí, neboť jsem dopadl do haldy písku na projíždějící vlak ujíždějící rychlostí 400 Brežněvových kilo-obočí za hodinu. „Co teď?!“ křičel jsem na ně ze stále větší dálky. „Teď nominuj další tři!“ zařval Alex a to bylo poslední, co jsem slyšel, neboť alkohol a prudký náraz v kombinaci se ztrátou krve při proskočení okna mě poslaly do bezvědomí.

Vlak uháněl ruskou krajinou a moje bezvládné tělo bylo postupně zasypáváno horou písku, který naštěstí působil jako deka. Když jsem se probral, vlak stál. V puse jsem měl jako na Sahaře. A to nemyslím jen pocit sucha, ale hlavně dvě tuny písku. S děsnou kocovinou jsem se postavil na nohy a slezl z vagónu mezi tisíc dalších nákladních boxů, kolejí a vlaků. „Kde to u zkyslého Rasputina jsem?“ Trvalo asi 10 minut, než jsem se dostal k čitelné ceduli, jež mi potvrdila mou obavu, a to, že jsem v 800 km vzdálené Moskvě.

Místo: Moskva

„Do Marfuščiných vousů,“ zaklel jsem si v duchu. Sáhl jsem do jedné kapsy. Vyndal jsem 507 rublů a 47 kopjejek. To nestačilo ani na drožku natož na návrat zpět. Sáhnu do druhé kapsy a vysypu z ní telefon. Mít třicet tři desítku, mohl bych si zavolat, ale ty moderní ošahávací šunty nic nevydrží.

Vydal jsem s napříč městem s tím, že musím něco vymyslet. Těžká kocovina však můj mozek dost zpomalovala a při procházení čtvrtěmi mi v hlavě vyskakovaly jen názvy filmů. Jako Východní přísliby, Stalin, Pravoslaví, Mrazík, Železná opona. Žaludek si poručil něco k jídlu a u stánku s pirožkami jsem si dal pár masových, které mě stály polovinu toho, co jsem měl. Nu což.

Šel jsem dál a seznam filmů pokračoval. Mission Imposible, Tom Cruis, Rainman, Walmart a v tu chvíli jsem se zarazil. Rainman. Casíno. Black Jack. Najednou mi došlo, že ty peníze můžu vyhrát. Sice stále podroušen, ale s nadějí v srdci jsem přidal do kroku.

Ač to zní neuvěřitelně, tak najít casíno v Moskvě není tak lehké. Přestože mě lidé, jichž jsem se ptal, zvali na pouliční skořápky nebo černého Petra (jehož vyfasování znamenalo ztrátu nejdřív oblečení a poté prstů, v Rusku jsou hold tvrdší hráči), nakonec jsem se doptal na Casino Design. Mimo centrum, ale nedaleko sídla vlády a v ne zcela vybydlené čtvrti. Pokud si představujete budovu posázenou neony jako v Las Vegas, s červeným kobercem a pikolíkem u vchodu, zapomeňte. Byl to betonový ponurý podchod, jenž označovala pouze cedule s názvem kasína.

Rozměnil jsem si těch pár drobných a vydal se k Black Jacku. Cestou mě však ještě ovládla potřeba skočit si na malou (bez pedofilního podtextu, prosím).

To jsem ovšem netušil, jaká spleť chodeb na záchod vedla. Dolů, doleva, doprava, zase doprava a rovně. Cestou zpátky jsem se samozřejmě ztratil a toulal jsem se těmi chodbami tam a zpět. Stále lehce podroušen. Zbytkový alkohol se nehodlal vzdát tak lehce. V chodbě vidím dveře a u nich chlápka. Oblek, krátký sestřih a do ucha kabel. Sako se mu boulilo v místech, kde měl ukryté kvéry. „Zeptám se ho na cestu,“ napadlo mě. A šel jsem. S mojí otázkou jsem však byl zavalen nadávkami a urážkami do zevláků. Při zmínce o vidlákovi se mi splašily kladiva a jedním rychlým chvatem jsem ho „spoknul“. Hlídač šel k zemi.

Nedalo mi to a do dveří, které hlídal, jsem strčil hlavu. Vešel jsem. Evidentně soukromý salónek. V krbu praskal oheň, ve vzduchu voněl kouř drahých doutníků míchaný s alkoholovým odérem. Vlevo ležel na zemi chlápek obličejem do podlahy, ale nikdo ze čtyř gentlemanů sedících kolem karetního kulatého stolu mu nevěnoval pozornost. „Ty jsi ten náhradník?“ houkl kdosi od stolu a ani se neobtěžoval zvednout hlavu a podívat se, kdo vlastně přišel. Čtyři postarší pánové slušně oblečení, lehce podnapilí a zatraceně povědomí hypnotizovali dvě karty třímající v rukou a haldu žetonů nejvyšších hodnot ležících uprostřed stolu. „Trojice z pětek!“ zařval ten, který plácnutím kartami o stůl vyložil jako první. Ostatní smutně houpli do strany hlavami a hodili své karty na stůl ležérním pohybem a rubem vzhůru. „Dnes z tebe vyrazím i toho tvého zlatého Varburga.“ Hlásal jeden. „Pojď sem a sedni si. Vyndej žetony!“ dolehlo ke mně přes místnost a já vyrazil.

Chyběl jim pátý. Nebo spíš, něco se mu stalo, neznámo proč a co, neboť ležel v bezvědomí na zemi za mnou. Raději jsem se neptal.

Představil jsem se jim jako Vladko Zprahyn Suchdolovič. Jejich touha hrát naštěstí byla silnější než nějaká zvědavost, kdo tam s nimi sedí, a tak rozdali karty a začali jsme hrát poker v úpravě Texas Holden. Krupiér nebyl potřeba. Rozdával Sojgu Sergej, kterého se nikdo z podvodu nařknout neodvážil, a ani nebylo třeba.

Klika byla, že jsem nebyl blind, neboť první várka karet stála opravdu za prázdnou patronu, a tak jsem mohl položit a čekat. Rychlé kolo a Viktor hrabe hromádku na svou stranu stolu se samolibým výrazem ve tváři, který ho, jak jsem si všiml, prozrazoval při blafování hned po druhém příhozu.

Další kolo. Abych mohl vůbec hrát, musel jsem dát All in. Taková situace tam zřejmě ještě nenastala a bylo patrné, že náhradníka měl zajistit Vladimír, neboť na něj padly zklamané zraky všech hráčů. Viděli až příliš snadnou kořist. Jenže to netušili, že mi přišel král a jéčko.

To, jak jsem si ulevil po odkrytí poslední karty, krásně doplňovalo dalšího krále uprostřed a dva kluky. Full house. Tomu říkám klika. Nahrál jsem sice jen na pár dalších příhozů a pak jsem musel jít opět několikrát All in, ale i když jsem blafoval, získal jsem v jejich očích cedulku „nebetyčný šťastlivec“ a nahrál jsem na cestu zpět a ještě mnohem víc. Když jsem se po hodině opět natahoval pro žetony přes stůl, zaslechl jsem, jak Vladimír něco šeptl Sergejovi, a dostal jsem tušení, že jde do tuhého. Přesto, že se stále pilo a já dorovnal hladinku alkoholu na přijatelnou úroveň, atmosféra nebyla zrovna vřelá a naštěstí jsem si to uvědomil včas.

Přes telefon, kterým gentlemani objednávali pití, když z lahve vypadla poslední 65procentní kapka vodky, jsem objednal lahev 40 let staré Speyside Whisky Liquere a krabici nejlepších doutníků na skladě. Během tří minut se rozrazily dveře a číšník nesl velký stříbrný tác plný toho nejdražšího a nejlepšího, co mohl podnik místní elitě nabídnout. Při zavření dveří za pikolíkem jsem viděl, jak se probouzí hlídač, potácí se a chytá se vstoupit. Sáhl si pod sako, natáhl revolver a vtrhl dovnitř. Zamířil na mě a zařval, ať si dám ruce okamžitě za hlavu. Číšník, opatrně položil tác na stůl a zvolna se uložil na zem.

Přestože se bodyguard snažil vysvětlit svým nadřízeným, že jsem ho přemohl a vstoupil bez povolení a že nejsem ten, kdo měl přijít, hodnostáři se jen podívali na tác, přivoněli k doutníkům o tloušťce kotevního lana a pohledem a seknutím hlavou poslali hlídače bezeslova za dveře. Ten velmi zklamaný zajistil zbraň a odcouval dveřmi, které za sebou zavřel s pohledem upřeným do mých očí a s výhružkou smrti.

„...Kalinka, kalinka, kalinka“ rozezněl se Viktorův mobil melodií známé ruské skladby, a narušil tak naši němou vyhrocenou chvilku. „Vypni ten krám,“ zahalasil Sergej. „To je můj premiér.“ odvětil Viktor a telefon típl. Sergej sáhl po lahvi, odejmul korkovou zátku a přivoněl. Jeho silné tlusté ruce plné zlatých prstenů a černých chlupů rozlévaly drahý destilát, který klokotal v broušených křišťálových sklenkách. Přestože lahev měla 3 litry, ani u poslední sklinky se mu ruka nezaklepala a vše nalil a rozdal ostatním. Ti mě mezi tím probodávali pohledem a já s mrazením v zádech rozmýšlel, co bude dál. Sergej podal sklenky ostatním a jednu postavil i přede mě.

„Na našeho záhadného hosta se štěstím ve hře,“ pravil. Všichni usrkli a nechali tu čtyřicet let uleželou chuť alkoholu pomalu sklouznout do žaludku. „Který se nám určitě nyní představí a poví nám, odkud doopravdy je.“ pokračoval. Věděl jsem, že pokud budu lhát, nepřežiju ani minutu. A tak byl čas na to jít s pravdou ven. Řekl jsem jim vše od chvíle, kdy jsme se bavili s klukama o sekerách až po „spoknutí“ jejich neschopného bodyguarda. Smíchy jim během mého příběhu ušplouchávala whisky z pohárů a slzely oči z doutníkového kouře, který naplnil v dobré atmosféře celý salónek. „Ty jsi mi ale tvrdý soudruh,“ plácal mě Šojgu po zádech, až mi zaskočila kořalka v krku a křuplo v páteři.

02 března, 2014 - 23:01 - Anonymní zemědělec (bez ověření)

Naprosto dokonalé :D

Opět vyrušení Viktorova telefonu a Vladimírovo okřiknutí.

„No, a koho jsi tedy nominoval?“ ptá se mě tentokrát Sergej Eduardovič, jež byl téměř po celou dobu ticho. ƒ„Dobrá otázka.“ Pokynul jsem mu. „Zatím nikoho. Jak jsem řekl, vlak mě odvezl rychleji, než jsem stačil cokoli udělat.“ „To jsi ale nesplnil úkol!“ zahřmil Vladimír na celou místnost. „To jsi snad takový srab?!“ bylo po smíchu. Atmosféra by se dala rázem mlít mlýnkem na maso. A to čekalo i mě, pokud bych odpověděl špatně. Ve snaze získat čas jsem dopil svůj drink, postavil ho před sebe, upřel jsem se Vladimírovi do očí tak hluboce a pevně, jak mi jen 1,5 promile dovolilo, a řekl jsem. „Nominuju tebe! A tebe taky, Viktore!“

„Třetí nominaci si nechám pro toho zpropadeného Alexe, který mě dostal do téhle bryndy.“ Vladimírovy oči povolily a na jeho tváři se rozlinul úsměv. Evidentně na to čekal, protože se chtěl hry osobně zúčastnt. Zatímco Viktorův úsměv se spíš rozplynul, neboť tušil, že se určitě něco semele, jako vždycky ve společnosti jeho severních sousedů.

Vladimír se jal lahve a otočil jí dnem vzhůru nad svými ústy. Začal mohutnými loky zpracovávat onen nechutně drahý a příjemně silný alkohol. Výrobce by mu asi za takové barbarství zašil do spacáku polární lišku, ale v tu chvíli to bylo jedno. Nechal přinést další láhve vodky, kterou pili před tím, a kopal do sebe panáka za panákem, které jsme mu na střídačku každý nalívali a posílali pod ruku. V jednu chvíli se zarazil a my mysleli, že bude zvracet, ale jen si tak nelidsky odříhl, že na druhé straně Sibiře polekal několik medvědů, a pokračoval dál. Druhou láhev vodky nedopil. Jen sáhl do náprsní kapsy, vyndal telefon, ujistil se, že ho natáčíme, což jsme dělali, a zavolal s lišáckým mrknutím někomu někam. Pár monotónních zvuků představujících vyzvánění a hlas na druhé straně pravil: „Da?“ „Ahoj Gennadiji tady Vladimír Alexandrovič. Propusť Pussy Riot!... Ano, slyšel jsi dobře,“ znepokojený hlas měl mnoho námitek. „Je mi jedno, co na to Putin! Udělej to! A mimochodem, nominuju tě! Pak ti to vysvětlím.“ A zavěsil.

Tímto činem sklidil náš potlesk a obdiv. Pohled všech se teď stočil na ukrajinského prezidenta, který se situací velmi dobře bavil, zatímco pokládal hovory, které se mu celý večer hromadily v telefonu. Scénář byl obdobný. Viktor začal pít. Nevydržel ale tolik a po jedné lahvi téměř upadl do bezvědomí. Několik rázných facek od Sergeje Eduardoviče ho probralo. „Teď něco šíleného,“ vyzval ho. Do toho snad posté zazvonil Viktorův telefon. Zvedl ho, přiložil k uchu a asi 10 vteřin poslouchal, přičemž mu padaly oči a kinklala se hlava. „Řekni jim,“ řekl rázně a mrkl na nás, abychom dávali pozor, „že jim na to se*u. Ne, nepřeslechl ses.“ zopakoval rázně ještě jednou premiérovi, který zřejmě doufal, že nerozuměl. „Ne, nic nepodepíšu, ať si to strčej za klobouk.“ A položil. „Kdo to byl?“ ptám se. „To byl můj premiér, zajímalo ho kdy podepíšu smlouvu o vstupu Ukrajiny do Evropské unie.“ První tři vteřiny jsem seděli jako opaření, než nám to došlo, a pak celý stůl propukl ve smích. Krom Vladimíra, kterému se zarývaly pokerové žetony do čela a tváře, když si na nich ustlal pod náporem alkoholu. „Nemyslíš, že pár lidí tam u vás bude proti? Možná z toho bude i nějaký ten malý protestík.“ povídá Sergej. „Kušuj a pij, nominuju tě,“ vypálil Viktor, jenž pak telefonem nominoval ještě dva své přátele ze strany.

Sergej však neměl ani zdaleka takovou výdrž jako ostatní. Věděl to a gentlemansky dopil zbytek jedné lahve, asi polovinu, a zdrženlivě a s rozvahou zavolal někomu, o němž věděl, že z toho nebude moc velký průšvih, nominoval ho a také padl. Když všichni mí noví přátelé usnuli na stole a vstřebávali litry vysokoprocentního lihu, zvedl jsem se, sebral jsem své žetony, ve dveřích ještě jednou „spoknul“ strážného, jen tak ze srandy, a vyrazil jsem s rozměněným kontrabandem na nádraží a zpět do Kazaně.

Následující den čtu ve zprávách o propuštění Pussy Riot a celonárodním poprasku kolem toho. Lidé se radují, zatímco pan prezident nadšený není. Stejně tak ten, kdo si dovolil je propustit, nebude na Urale moc nadšený. „Chudák Vladimír,“ řekl jsem si v duchu. „Ale má, co chtěl.“ Jen o měsíc později prosákla na veřejnost informace o neuskutečnění podpisu ukrajinského prezidenta pro vstup země do EU a statisíce lidí vyšly do ulic. To už jsem ale já byl zase v bezpečí ČR a sledoval jsem s krásnými vzpomínkami start olympijských her.

Pamatujete na onoho kamaráda, kterému Sergej ještě do třetice volal? Tak ten na ono jmenování zapomněl a Sergej mu volal, aby se ujistil, že nominoval dál. Přesně v průběhu olympijského ceremoniálu. Sergej ani za mák netušil, co jeho kamarád Ivan zrovna dělá. A nezajímalo ho to, když ho zasypal sprškou poznámek a heců o tom, že je srab, jestli to neudělá teď a hned. Ivan to udělal. V tu chvíli. Vypil vše, co měl po ruce, a když pak měl zatáhnout za páku, která měla proměnit pátou sněhovou vločku v olympijský kruh, neboť dělal hlavního technika osvětlovačů během této akce, raději se nahrál, jak s potutelným úsměvem ve tváři páku v polovině láme a otvírá s ní lahváč, který pak do stejného přístroje vylévá. Zastavila ho až ochranka, jenž jej zneškodnila a odvedla pryč. Oba strážní byli nominováni a s nimi i vedoucí tajné služby, jenž vše vyšetřoval.

Co se stalo pak?

Raději nevědět. Jisté je jen to, že můj výlet na zimní školu do Ruska byl opět výživný a dalo by se říct, že se zapsal do evropských dějin! Teď se budu zase chvíli věnovat záležitostem tady u nás. Takže se těšte na další reporty!