Líná generace? Bejvávalo…
V hlavě vám víří tisíce myšlenek a zatímco jedete ze školy do práce, nebo z práce do školy, nebo výjimečně domů (ovšem ze školy nebo z práce), přemýšlíte, jak následující den vzít za kolegu ranní směnu, když máte zároveň přednášku ve škole, kterou jste už minule vynechali a taky byste měli konečně začít psát tu seminární práci… A náhle vám někdo málem vyrve sluchátko z ucha. „To jste vy mladí už úplně slepí a hluchý?“ Zmateně se omlouváte a pouštíte babku o holi na své místo, zatímco pár lidí kolem pokračuje v tichém brblání a lamentování: ,,Ta dnešní generace pořád jen kouká do mobilů a nevnímá svět! Hlavně, že má špunty v uších! Líní jsou, rozmazlení, starýho člověka si nevšimnou, ničeho si nevážej! Hrůza, kam ten svět spěje…“
Ale vy už je neposloucháte. Protože dál přemýšlíte, jak skloubit zítřejší směnu s přednáškou a kdy se pustíte do psaní té seminárky… Nemáte sílu ani čas někomu vysvětlovat, že jestli vám nějaká vlastnost rozhodně chybí, tak je to právě lenost.
Kde vzniká to nedorozumění? Vzájemné nepochopení? Předsudky vůči naší generaci? Proč se na mileniály, tedy lidi narozené mezi lety 1980 až 2000, zvané taky jako generace Y, většina starších ročníků dívá tak nesouhlasně a pochybovačně?
Samozřejmě, jedním z důvodů je určitě fakt, že většině věcí, se kterými si ,,my mladí“ bez problémů tykáme, oni nerozumí. Internet, sociální sítě, chytré telefony, všelijaké technické vymoženosti… Starší generace je mnohdy tak dobře neovládají, a tudíž jim ani nedůvěřují. Tím rozhodně nechci házet všechny do jednoho pytle, ani mladé, ani starší lidi, výjimky se najdou vždy a všude. Zároveň ruku v ruce se všemi těmito vynálezy techniky jde i nepřeberné množství možností, které máme k dispozici. V dnešní zrychlené a uspěchané době jsou pro nás často ulehčením každodenního života. Nakupujeme po internetu, platíme online, všechno řešíme online, my jsme online… Pořád, ve dne v noci, o víkendu, na dovolené… Vážně je to pro nás ulehčení? Tady se nabízí otázka, jestli ti „brblající dědečkové a babičky z tramvají“ nemají přeci jen v něčem pravdu. Akorát, že nejde o tvrzení, že jsme líní, ale vlastně o pravý opak; nepřeháníme to občas trochu?
Máme opravdu nekonečně mnoho možností. Široký výběr naprosto ve všech oblastech. Co budeme studovat, kde budeme studovat, kde budeme pracovat, na čem se budeme podílet, kam vycestujeme, kde budeme žít. Naše generace může v podstatě cokoliv. Můžeme dělat věci, o kterých si naši prarodiče, často i rodiče mohli nechat jen zdát. Ale tato svoboda je často doprovázena i určitou ztraceností a bezradností. Můžeme toho dělat tolik, až sami nevíme, co vlastně chceme, co je pro nás nejlepší volba. A tak neustále zkoušíme a hledáme.
Nic není zadarmo, což si mladí lidé dobře uvědomují, a tak neváhají svůj čas věnovat mimo studia a vzdělávání i práci. Ovšem ne jen tak ledajaké. Málokdo se dnes spokojí s trávením času nezajímavou a nenaplňující činností, vykonávanou čistě za jediným účelem, totiž vyděláním si nějaké té koruny. Mileniálové jsou velmi ambiciózní a mají nemalé cíle. Touží podílet se na velkých projektech, zakládat projekty vlastní, neustále se rozvíjet, dělat něco, co je bude bavit, v čem uvidí smysl, co je bude posouvat dál. A to je fakt, ke kterému musí v dnešní době přihlížet i zaměstnavatelé. Musí mít co nabídnout, dokázat zaujmout, nadchnout. Protože pokud se tak nestane, dnes téměř nikdo z mladých lidí nemá problém dát výpověď, jednoduše odejít a zkusit jinou práci. A jinou. A další. Dokud nenarazí na to, co mu vyhovuje. Výše platu je přitom jen jedním z kritérií výběru, často ne hlavním.
Jak uvádí jeden z mnoha článků na téma mileniálové, publikovaný na internetu v dubnu letošního roku: „Svým vstupem na pracovní trh začali mileniálové bourat dosud zaběhnuté modely a představy o pracovních návycích. Nové technologie, smartphony, tablety a samozřejmě sociální sítě, to vše jim dalo velké množství svobody, kterou nyní vyžadují i při své práci.“
(Zdroj: https://www.hrnews.cz)
Dalším velmi častým jevem je pak skutečnost, že máme prací několik. Opravdu, dnes už to není nic výjimečného, potkat člověka, který studuje, chodí do jedné práce a ještě do druhé práce (sama jsem takovým člověkem jednoho času byla). A aby toho nebylo málo, někteří se věnují, často v prostředí školy či univerzity, i činnostem zcela dobrovolným a neziskovým, jako jsou studentské spolky, charitativní akce apod. Nejen proto, že tak tráví čas se svými přáteli a mají možnost vytvářet různé projekty, ale často prostě proto, že mohou.
Ale i přes to všechno, mileniálové kladou velký důraz i na to, aby jim zbyl nějaký volný čas, který mohou věnovat zábavě, rodině, přátelům, nebo prostě sami sobě. Opět nemůžeme samozřejmě mluvit za všechny. Ale přiznejme si, že kavárny, party, koncerty, večírky, oslavy, výlety, cestování a mnoho dalších akcí v našich životech také nechybí. Pak už se nabízí jen jedna otázka: jak to všechno stíháme?
Přeci jen i náš den má pouze běžných 24 hodin, nemáme žádné zvýhodnění oproti zbytku populace. Ať už je odpověď pro každého z nás jakákoliv, kouzlo zcela jistě netkví v tom, že by naše generace byla líná. Možná holt jen občas pro samé povinnosti a starosti přehlídneme babičku v tramvaji… ale zase zvládáme celkem obstojně přežívat (a užívat si) v dnešním rychlém a moderním světě, kde včera už bylo pozdě a kde dnešní batolata umí s mobilem pomalu lépe než my. Co se asi za takových dvacet let bude říkat o jejich generaci? A budou to mít v něčem lehčí než my dnes, nebo naopak ještě těžší?
A co si o generaci mileniálů myslíte vy?
Mrkni taky na tohle
Komentáře
Pěkný článek. Patřím mezi Husákovy děti, tj. někam mezi důchodce a mileniály. Právě jedu v tramvaji a nevidím žádné důchodce, kteří by němeli místo k sezení. Naopak je tu důchodkyně, která sedí v uličce a místo vedle sebe u okna blokuje svojí taškou. Já se snažím starší pouštět a vystoupit na plánované zastávce. Obojí se mi někdy nepovede, protože čas v MHD využívám na práci či vzdělávání nebo "jen" četbu. Považuji za správné, pokud si někdo potřebuje sednout a doposud si ho nikdo nevšiml, že si o to slušně řekne. Já osobně ho/ji nechám sednout. Oba se na sebe usmějeme a situace je vyřešena. V MHD jsem spíše svědkem toho, že důchodci a nejen důchodci svým povídáním ruší okolí, než že by neměli možnost sedět. Téma sdílení na sociálních sítích je časté, ale ono i to sdílení v MHD není vhodné. Tolikrát jsem vyslechl diagnózy a spoustu jiných důvěrných informací, které jsem opravdu nechtěl slyšet. Jsem nadšený z MHD v Praze. V Londýně jsem viděl v metru opakovaně důchodce i těhotné stát a já už nikoho pustil nemohl či jsem rovnou stál. Souhlasím s tím, že mileniálové jsou jiní. Držím jim pěsti, ať si užívají života a dělají svět pro sebe i pro nás lepší. Jiří Navrátil, kouč
Velice děkuji za pěkný komentář :-)
Pěkně jste to napsal. Ne vždy musí být na člověku vidět, že mu něco je, a slušný dotaz ještě nikoho nezabil. Kolikrát se dokáží lidé rozčilovat, že jim někdo nevyjde vstříc, když se sami chovají neurvale. Někdy nad tím zůstává rozum stát.
Já se v MHD už skoro bojim si sednout. Vždycky jenom čekám, kdo mi zase vynadá. Jednou na mě začla ženská křičet v metru, že jsem si dovolila si sednou proto, že jsem měla ortézu a v druhé ruce nákup. Křičela i přes to, že sama seděla (vedle mě). Bohužel tohle je o zapšklosti lidí v prvé řadě, v řadě druhé je to potom přesně o tom nepochopení se. Když se bavim s prarodičema o jejich studiu VŠ, tak nestačim zírat, jak to měli jednoduchý. Nic z toho, co mi popisujou, by mi neprošlo a to děda taky chodil rok nebo dva na ČZU, než odešel jinam. V článku je to podle mě vystižený úplně přesně - svobody sebou přinášej tlak a pocit zodpovědnosti za svoje rozhodnutí, čehož byly dřívější generace ušetřený. Je to úplně jiná situace a já jsem vděčná za každýho člověka ze starší generace, kterej si tohle uvědomuje a nezazlívá nám to :)
Jo, taky to tak mám :D popřípadě se někoho zeptám zda si chce sednout a dostanu vynadáno (,,Dovolte? To vypadám tak staře?") :D Díky za hezký komentář :)
Ale no tak. Obecně úroveń vzdělání upadá, před 20 či 30 či více lety byly vysoké školy mnohem náročnější. Dnes, díky tomu, že na VŠ vstupuje mnohem větší část populace, tak se tam dostávají také lidé s průměrným či dokonce podprůměrným IQ. Takže povídání o tom, že to dřívě měli studenti jednoduchý, je hodně mimo. Dnes opravdu některé VŠ sotva odpovídají dříve středním školám. Osekávání délky semestru, počtu cvičení, vždyt je to až ostuda.
Směr Dejvická
Povídání o ničem. I starší lidé mají více prací, péči o staré rodiče atd. To, že mladší mají pouštět starší sednout zejména na označená místa, je prostě pravda. To, že to často nedělají, je také pravda. Takže povídání o možnostech atd. je takové trochu tlachání. Mj. studium na zemědělce není tak náročné, aby někoho zrovna moc zaměstnalo, jsou mnohem težší školy, zemědělka je obecně spíš lehčí.
Děkujeme za komentář. Pokud jde o příklad s tramvají, rozhodně to nemělo být myšleno jako ,,omlouvání" skutečnosti, že mnozí nepouští starší lidi sednout, pokud to tak vyznělo. Chtěla jsem jen na té situaci znázornit ,,střet" dvou generací... Také nevyvracím, že i starší lidé mají více prací a hodně povinností. Nicméně téma Mileniálů je velmi často diskutované napříč všemi oblastmi, od zaměstnavatelů až po sociology, já jen především shrnula fakta. A o posuzování náročnosti studia na zemědělce nepadlo ve článku ani slovo :) Každopádně souhlasím, že existují i náročnější školy a obory. Ale i toto může být velice individuální.
Vzhledem k tomu, že článek je na stránce IZUNU, vztahuji povídání o škole k zemědělce. Ale to není tak podstatné. To že se někdo neumí chovat, nejde omluvit tím, že je mileniál ani střetem generací.Prostě se neumí chovat. Ano, mileniálové jsou zajímavé téma. Zatím jsou v té rozlítanosti spíše nešťastní, byť jistě chtějí být šťastní. Nebo mi tak připadají.
Dovolil bych si upozornit na rubriku "Out of ČZU" :)
Ano, samozřejmě. Jak říkám, nechci tím určitě nikoho omlouvat. Přesně tak, mnoho mladých lidí se často v dnešním světě spíš ztrácí... Ne vždy může být široký výběr takovou výhodou. A otázka pak je, co teprve čeká budoucí generace.. Ještě jednou děkuji za reakci :)
Moje kamarádka na medicíně má mnohem víc volného času než jsem měla já na bakaláři ČZU :)