O babě v pannu proměněné

Údolím podél Vltavy projížděl kdysi mládenec na koni a měl namířeno na Okoř. Liboval si, jak je cesta podél řeky úhledně vinutá a jak bude na Okoři co nevidět. Když tu mu do cesty skočila pidlozubá babice, div že se kůň nevzepjal na zadní nohy, jak byla ošklivá. A hned volala: „Stůj mládenče. Čekají na Tě v lesích po cestě loupežníci. Zachraň svůj život a vezmi mě sebou na Okoř. Ochráním Tě, uvidíš.“

Mladík se rozesmál na celé kolo, jak fikaně se mu chce baba dostat na hřbet jeho koně. Pobídl vraníka a chtěl jet dál. Když tu za ním baba opět volá: „Stůj, je-li Ti život milý.“ Mladík zastavil a spíš z lítosti nad starou osobou, než ze strachu o svůj život povídá: „Tak pojď, babo.“

Baba vsedla na koně a tak spolu cválali podél Vltavy, když tu najednou před nimi vskutku stáli po zuby ozbrojení loupežníci. Pravda, jejich zbraně byly spíše z toho co dal les a Šárecké údolí, ale při tom množství by to na dva bohatě stačilo. Zvláště, když baba rychle seskočila z koně a pelášila k lesu.

Mladík si myslel, že to z její strany byla jen léčka, hrdinně se bil s loupežníky, když tu zjistil, že léčku baba sice nastražila, ale na loupežníky. Náhle se ze směru, kam utekla, ozvalo hlasité hvízdnutí a z lesa vyběhla horda mužů vousatých, nemytých a zarostlých jak čerti. Loupežníci, když je viděli, se jali prchat, ale bylo jim to málo platné. Chlapíci je dostihli a naházeli je do Vltavy, kde většina z nich utonula.

Baba pak vsedla zpět na koně a pravila: „Můžeme jet dál. Už nám nic nehrozí.“

Mladík děkoval a ptal se, co to bylo za podivné bytosti, ale baba se jen usmála: „Podivné bytosti? To byli jen uhlíři umounění od uhlí, pár pytláků a dva loupežníci, kterým tato cháska už notnou chvíli kazí živnost.“

Mladík se podivil, ale pak neuváženě nabídl babě odměnu a ona hned, že nechce nic jiného než polibek. Mladík nabízel zlato, prsteny, ale baba se nedala, a že prý políbit. Mladík tedy zavřel oči a se zapřením babu políbil. Jaké bylo však jeho překvapení, když posléze před sebou spatřil nádhernou dívku Miloslavu, dceru Bohumila z Hostouně. Ta se měla vdát za jistého mladíka, ale že jej nechtěla, jeho matka ji zaklela do baby a vysvobodit ji mohl jedině polibek.

Mladík si Miloslavu vzal za ženu a postavil pro ni hrádek na místě, kde ji vzal na koně. Na památku oné věty „Pojď babo“ pak hrádek nazval Podbabou.