Studentův průvodce světem alkoholu- pivní historie

 Celý příběh začal někde mezi 4. a 3. tisíciletím v Mezopotámii. Tehdy se Sumerům podařilo nějakou náhodou zrodit pradědečka všech piv. Existuje několik teorií, jak k tomu vlastně došlo. První tvrdí to, že si nějaký nešťastník zapomněl svoji večeři tvořenou obilnou kaší venku na dešti. Ta poté na sluníčku zkvasila, všichni si dokážeme představit jak tam byla dlouho a následně dostal někdo odvahu okusit tuto břečku.

Druhá teorie praví, že se rozmočil chléb pro nemocného a tak nějak se na něj zase zapomnělo. Teplo udělalo své, chléb zkvasil a když už si s tím někdo dal práci, tak se to přece nevyhodí a tak to někdo znovu okusil.

A poslední se nazývá teorií pekárenskou, neboť nějakého pekaře, z nám neznámých důvodů, napadlo dát těsto na chleba pod vodu. A jak už tomu bylo v předchozích situacích, zase zapomněl. Pak se znovu našel odvážlivec, který tuto zkvašenou tekutinu ochutnal.

Chuť i opojné účinky konzumenta natolik oslovili, že se nápoj rychle rozšířil. A ejhle, byl na světě pra pra pradědeček všech piv. Sumeřané ho nazývali kaš. Postupně jeho přípravu zdokonalovali. Dle dochovaných pramenů děli piva na silná a slabá. Vařili je z pšenice, ječmene a dokonce i několik málo druhů míchaných. Co se týče receptury, tak zde chyběl chmel, místo toho byla hořkost dodávána praženým chlebem. Výroba tohoto prapiva se rychle rozšířila a dokonce měl každý Sumeřan právo na denní příděl piva činící 2 až 5 džbánů. Záleželo na prováděné práci a společenském postavení. Způsob konzumace byl pro nás poněkud nezvyklý, neboť se srkalo přes velká dutá stébla rákosu. Spolu s konzumací chleba to bylo známkou civilizovaného života, jak zmiňuje známý Epos o Gilgamešovi.

Následně se příprava, konzumace a obchod s pivem rozšířil dále do Egypta, kde bylo popíjeno jak nejchudšími dělníky, tak samotným faraonem. Zde byla výroba velice podobná a často je zobrazovaná společně s přípravou chleba. Tento způsob vaření piva zůstal v Egyptě do dnes, kdy se stále vyrábí zkvašení chleba. Pro zvýšení obsahu alkoholu přidávali datlovou šťávu, nebo med. Některých opravdu silných piv si Egypťané vážili natolik, že jej vyvažovali zlatem.

Servírování bylo podobné jako tomu bylo v Mezopotámii, hliněné kalíšky a brčka z rákosu. Pivo bylo ve starověkém Egyptě na denním pořádku, bylo součástí léčivých procedur, zaháněl se s ním smutek, oslavovalo se s ním a bylo jednou ze základních potravin. Dokonce ani opilost nebyla brána v negativním světle, ba dokonce při některých svátcích a oslavách žádaná. Při obětních oslavách bohyni Sachmet se účastníci opíjeli celé tři dny. Ovšem jak už tomu bývá napříč věky, studenti byli káráni, ať netráví většinu času v hospodách a věnují se studiu. Myslím že mi to něco připomíná.

Po slávě, kterou si pivo vydobylo s egyptské éře ustoupilo do pozadí vínu. Slavná Řecká a Římská říše si na pivo nepotrpěli. Ovšem nezmizelo, jen se stáhlo do pozadí léčebných metod. Například Římané aplikovali tento hořký nápoj při průjmu, zácpě, proti parazitům a Římanky využívaly pivní pěny k péči o pleť. Dalším poznatkem bylo to, že pivo je nevhodné pro nemocné a těhotné ženy.

Skutečným rozšířením mezi Římany, tedy spíše mezi legionáře, napomohli Keltové.

Ti vařili pivo ve velkém. Hlavně ječného sladu, s chmelem. Tak že už by se dalo říct, že se mohlo podobat dnešním. Pak ale také užívali pšenici a místo chmelu kmín. Pivo bylo jejich „národní“ nápoj, ba dokonce ho spojovali s božstvem. A jestli si všichni pamatujete alespoň základy dějepisu, tak víte, že se to tu tak nějak všechno pomíchalo.

Přeskočme tedy do středověku. V Evropě se rozpíná moc církve, ta také přemýšlí, jestli označit pivo za hříšný nápoj a zakázat ho. K našemu štěstí k tomu to kroku nikdy nepřistoupili a tak mohly klášterní pivovary s radostí dál zkoušet nové receptury a zdokonalovat ten to zlatavý mok. Postupem času přibývala na pivo pravidla a zákony, jako asi nejznámější právo varečné a mílové. Podle těch to zákonů mohl každý právoplatný měšťan pivo nejen vařit, ale také stáčet a prodávat. Díky cechům byla pak kontrolovaná kvalita a zároveň s mílovým právem udržovaly monopol v okruhu jedné míle od hradeb města. V roce 1516 pak vznikl v Bavorsku zákon o čistotě piva. Ten určoval z čeho se smí nápoj připravovat. Ječmen, voda a chmel, kvasnice tu nejsou, nebo´t v této době ještě nevěděli co vlastně způsobuje kvašení a tak pivo kvasilo samovolně.

Dalším významným milníkem je rok 1842 kdy se sládku Josefu Grollovi podaří uvařit

první pivo plzeňského typu. Ten to vynikající sládek skloubil nejlepší české suroviny, trochu zaexperimentoval a vznikla Plzeň.

Průmyslová revoluce pronikla i do pivovarnictví a pivo už není řemeslnou výrobou. Na konci 19. století vzniká spousta nových pivovarů. Ty ovšem dostanou ránu v podobě druhé světové války a většina se jich zavře. Nepřidá tomu ani vliv komunismu, který zbylé znárodní. V dnešní době ale zase svítají českému pivovarnictví blahé zítřky. Neboť malé pivovary rostou jak po dešti a my si díky tomu můžeme vychutnat desítky, ne li stovky druhů vynikajících piv. O tom ale až v dalším díle.