Titul bakalář – dvě písmenka, patnáct let reforem a nejistá budoucnost

Abychom porozuměli problematice bakalářského titulu, vydali jsme se na rektorát Univerzity Karlovy, kde na nás čekala paní Věra Šťastná. Tahle drobná, ale milá dáma totiž pracovala na odboru vysokých škol Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy a byla u toho, když byly v naší republice zaváděny reformy Boloňského procesu, nedílně spojené s bakalářským studiem.

iZUN: Paní Šťastná, co stojí za vznikem bakalářského titulu?

Není to jedna věc, ale obecně se dá říci, že v celé Evropě byly velmi nepřehledné systémy vysokoškolského studia, magisterské úrovně, programy byly dlouhé, bez možnosti ukončit studium dříve, tedy bez jakéhokoliv výstupu dříve než za pět a více let. Navíc byl každý systém jiný. U nás byly za totality programy čtyřleté, pětileté nebo i šestileté. Ale na Slovinsku vedla k prvnímu magisterskému diplomu cesta dlouhá 8 let. Zkrátka Evropa byla pro studenty z jiných kontinentů nepřehledná.

Druhým faktorem bylo to, že se školy začaly otvírat vyšším a vyšším počtům studentů. Ti, kteří neuspěli, odešli bez jakékoliv kvalifikace, takže diplom v Evropě začal být drahý. Díky nepřehlednosti systémů a dlouhému studiu začal upadat zájem o evropské vysoké školy. Studenti ze zahraničí sem nemohli přijít studovat magistra, protože by to museli studovat od prvního ročníku pět let. Navazující magisterské studium bylo pouze na britských ostrovech nebo v Asii. Tam se inspirovali evropští ministři a na základě výše uvedeného byla v roce 1999 podepsána Boloňská deklarace, která měla za cíl sjednotit vzdělávání v Evropě ve smyslu jeho struktur (ne obsahově). Cílem bylo zavést kratší, bakalářský stupeň studia, a učinit tak Evropu atraktivnější. Zároveň tím měla být umožněna i větší mobilita evropských studentů.

iZUN: Jak se situace vyvíjela v různých zemích?

Byly stanoveny jenom obecné principy a zásady, byly prezentovány příklady dobré praxe, zpracovávány srovnávací studie, jak reformy ve které zemi probíhají.

iZUN: Co si mám představit pod obecným principem?

Ohledně stanovení principů bakalářského studia proběhla celoevropská diskuse – zejména mezi představiteli VŠ a ministerstev. Ze semináře v Helsinkách v roce 2001 vzešly základní mantinely: program bude 3-4letý. Protože se taky začínal používat kreditový systém, pro bakalářský titul bylo stanoveno 180-240 kreditů. Bakalářské studium mělo být ucelenou kvalifikací, tzn. mělo umožnit vstup na trh práce, ale zároveň prvním cyklem studia, tedy mělo umožnit i pokračování ve studiu, neměly být tvořeny pouze úzce specializované programy. Tato dvojí role se později ukázala jako velký problém.

iZUN: Pojďme teď k tomu dělení. Jak to probíhalo v České republice?

Některé školy se snažily udělat z bakalářského studia ucelený program, někde se studijní program pouze rozdělil na dvě části – tady je otázka, jak se dělení povedlo nebo nepovedlo.

iZUN: Každá univerzita a fakulta tedy dostala v dělení toho původně dlouhého programu volnou ruku?

Ano a každá škola k tomu přistoupila svým způsobem, rámcem však měly být zásady z Helsinek.

iZUN: V čem byl největší problém toho dělení?

Jako příklad bych použila studium svého syna. Je absolventem ČVUT a bakalářský program pro něj byl daleko obtížnější než magisterský. Studium nebylo rozděleno tak, aby od počátku mohl student studovat odborné předměty, ale původní program byl víceméně rozdělen na dvě části. V bakalářském programu pak převažovala matematika a fyzika, tedy de facto teoretické předměty, díky kterým řada studentům odpadala již v dlouhém původním programu. Poté co syn ukončil bakaláře a postoupil na magistra, bylo studium toho programu daleko jednodušší. I proto tehdy nadále v bakalářském programu neúspěšně končilo a končí vysoké procento studentů.

iZUN: Myslíte si, že to, co zažil váš syn, je správné?

To rozhodně ne. Takhle to myšleno nebylo. Naopak, bakalář by měl pamatovat i na ty, kteří nezvládali magisterské studijní programy (dlouhé), aby ukončili studium dříve a s určitou kvalifikací.

iZUN: Chápu to tedy správně, že univerzity prostě v pětiletém programu někde udělaly čáru a to, co bylo od čáry vlevo, spadlo do bakalářského programu, a to, co bylo vpravo, se dalo do magisterského?

Ano, tak to bylo. A to bylo špatně.

iZUN: Můžeme tedy říct, že za současnou neveselou situaci kolem bakalářského titulu jsou zodpovědné školy?

Ne, nedá se to takhle zobecnit. Jednak to některé VŠ uchopily jinak, jednak vznikly nové studijní programy. Ale i výše popsaný způsob patří k tomu, jak jednotlivé školy implementovaly Boloňský proces. Nikdo neměl zkušenosti, pro kontinentální Evropu to byly změny bezprecedentní, nebyly kulturně blízké vzory, jak restrukturalizaci udělat.

15 března, 2015 - 14:45 - Anonymní zemědělec (bez ověření)

"Tahle drobná, ale milá dáma totiž pracovala..." vysvětlí mi redakce, proč by drobný člověk nemohl být jinak milý? :D :D

iZUN: Pojďme do současnosti. Myslíte si, že je současný systém studia - tedy 3 roky bakaláře a 2 roky magistra správný?

Myslím si, že je správný třístupňový systém studia (bakalář, magistr a doktor). Funguje to takhle v Asii nebo třeba v Americe a Evropa by neměla zůstat izolovaná. Za posledních 15 let proběhla řada reforem, kontinentální Evropa se prostě někam posunula a nedomnívám se, že je cesta zpátky k pětiletým programům. Kromě toho nikdo s takhle velkou změnou, jaká proběhla, neměl žádné zkušenosti, nebyly kulturně blízké vzory, jak to udělat.

iZUN: Co by se teď mělo dít?

Nastal čas to, jak bylo studium strukturováno, seriózně vyhodnotit. A to za vysoké školy nikdo nemůže udělat. A vysoké školy by to ani neměly připustit.

iZUN: Co by měla škola dělat? Jak by mělo proběhnout hodnocení?

Každá škola by se měla podívat, jaké má studijní programy, jaký je v nich profil absolventa, co by měl umět, jaké by měl mít teoretické znalosti a praktické dovednosti po dokončení bakaláře. Pak je třeba se podívat, jestli předměty, které se v programu vyučují, vůbec přispívají k získání těchto znalostí a dovedností. A myslím, že k této diskusi by mohli být přizváni taktéž zaměstnavatelé, kteří by svými požadavky také trochu mohli ovlivnit podobu studijních programů.

iZUN: Pojďme se na závěr pokusit zhodnotit Boloňský proces. Na kolik byl úspěšný nebo neúspěšný?

Nedá se to změřit a těžko se to hodnotí. Protože jsem se tím zabývala velice dlouho, znám i původní intelektuální vizi a sleduji, k čemu se vývoj posunul. Je to pro mě trochu zklamáním, protože původní intelektuální vize byla především o tom, o čem jsme si dneska povídali, o prostupnosti, o tom, aby Evropa nebyla izolovaným ostrůvkem, co se týče vzdělání, aby se studenti mohli se svým diplomem volně pohybovat po Evropě a byl jim uznán i jinde ve světě. Byť se leccos povedlo, zatím to neplatí, dokonce ani u nás doma. Mělo by se o tom teď po 15 letech začít velmi intenzivně přemýšlet, jsme o patnáct let chytřejší, nesmíme utéct od rozdělané práce.

iZUN: Na závěr Vám nemůžu položit jinou otázku než naši tradiční. Jaký je Váš názor na klecový chov drůbeže?

Klecový chov drůbeže se mi nelíbí. Myslím si ale, že v současné industrializované produkci je takřka nemožné se klecovému chovu nějakým způsobem vyhnout. Podle mého názoru, stejně jako strukturované studium, se dá udělat lépe a hůře. Ty odstrašující případy by měly být exemplárně trestány a naopak to dobré zacházení by mělo být veřejně chváleno.