Za antilopou a ještě dál aneb Moje cesta do Senegalu

Západní poddruh antilopy Derbyho žijící v Senegalu je kriticky ohrožený. Díky skupině studentů a odborníků z Fakulty tropického zemědělství a dalších dobrovolníků naštěstí funguje spolek Derbianus Conservation, který již řadu let vede záchranný program právě pro tuto krásnou antilopu. Více o spolku, jeho činnosti a aktivitách jste se mohli dočíst ZDE.

Členem Derbianu je i Iva Bernáthová, studentka FTZ, která se díky svému aktivnímu dobrovolnictví letos v srpnu ocitla, tak trochu nečekaně, přímo v Africe… Jaké to v Senegalu bylo a co vše ji tam čekalo?

Ušní známka zpovídaného Jméno: Iva Bernáthová Povolání: studentka oboru Zemědělství tropů a subtropů, FTZ              Krátký životopis: Iva je studentkou 3. ročníku na FTZ, již od 1. ročníku se aktivně zapojuje jako dobrovolník do činnosti spolku Derbianus Conservation. Absolvovala mnoho stánkových prodejů nejen ve škole, ale i v některých ZOO, kde se mj. věnovala také facepaintingu. Letos v srpnu se, zcela nečekaně a neplánovaně, vypravila za antilopou Derbyho přímo do afrického Senegalu.

Jakých akcí už jsi se s Derbianem zúčastnila? Co všechno pro spolek jako dobrovolník děláš?

Jedny z prvních akcí, kterých jsem se účastnila, byly prodeje na stáncích (předvánoční prodeje v menze, Den otevřených dveří na FTZ, Dny s antilopou v některých ZOO v ČR apod., pozn. redakce), kde prodáváme třeba tahle trička, co mám na sobě, placky, magnety, DVD, kalendáře… Propagujeme tak antilopu Derbyho a zároveň díky tomu získáváme finance na realizaci záchranného programu, jsme totiž nezisková organizace, a tak musíme nějak získávat prostředky právě třeba na naše cesty do Afriky apod. Dále jsem se zapojovala prostřednictvím překladů, hlavně příspěvky na FB, výroční zprávy, já překládám do angličtiny, ale zároveň potřebujeme i překlady do francouzštiny, což je docela problém někoho sehnat.

Na cestu do Senegalu letos v srpnu jsi se přihlásila sama, nebo tě kolegové z Derbianu nějak oslovili?

To bylo docela vtipný… Já byla doma, čili v Mariánských lázních, a ještě zrovna v práci, no a najednou mi volala naše členka Tamara (Ing. Tamara Fedorova, Ph.D.) s téměř neodolatelnou nabídkou, a to sice, jestli nechci jet do Senegalu. S tím, že se odjíždí tento týden v neděli, volala mi v pondělí. Do Senegalu měla jet Pavla (prof. RNDr. Pavla Hejcmanová, Ph.D.), ale dlouho se nevědělo, kdo pojede s ní, a prý jsem je napadla já, tak mi zkusili zavolat.

Váhala jsi, jestli jet, nebo jsi hned souhlasila?

Chtěla jsem jet, jen jsem si to ještě musela promyslet, oznámit to taky doma rodičům, kteří neměli vůbec šanci nějak odporovat nebo se začít bát, no a večer jsem jí volala zpátky, že teda pojedu. Pak už jsem se začala domlouvat přímo s Pavlou, co a jak.

Co všechno jsi musela před odletem zařídit? Vycestování do Afriky přeci jen vyžaduje určité přípravy a týden do odjezdu není zrovna dlouhá doba…

To rozhodně není, většinou na to lidé mají tak měsíc, dva, aby si začali zařizovat nějaká očkování, sepisovat seznam věcí, co s sebou… No a já za ten týden musela stihnout povinné očkování, které jsem sháněla asi tři dny, než jsem našla očkovací centrum, které by mě naočkovalo, plus nějaké nákupy věcí do terénu, čelovky a podobně. Víza naštěstí do Senegalu potřeba nejsou.

Jak dlouho let do Dakaru trval a co následovalo po vašem příjezdu? Čekal vás na letišti někdo, kam směřovaly vaše první kroky?

Letěly jsme přes Portugalsko, do Lisabonu to trvá asi 2-2,5 hodiny a potom do Dakaru další 3-4 hodiny. Vůbec prvním krokem po příletu bylo, koupit si SIM kartu, protože roaming byl takový, že bychom platily asi 60,- Kč za minutu hovoru, což se nám opravdu nechtělo. Naštěstí přímo na letišti jsou stánky, kde prodávají SIM karty, takže jsme k nim hned zamířily. Pak jsme se mohly konečně dovolat naší hostitelce, u které jsme měly zařízené ubytování. To zařizovala Pavla, která už v Senegalu byla několikrát, umí skvěle francouzsky, zná místní lidi a oni znají ji, což byla jistě výhoda např. později při těch jednáních. Nechtěly jsme hotel, a tak jsme měly přes Airbnb zařízený pokoj u jedné Francouzky žijící se Senegalcem. Ti byli tak hodní, že pro nás na letiště přijeli autem, vzali nám zavazadla a odvezli nás k nim domů, asi 10 minut od letiště. Cestou jsme rovnou koupily balenou vodu, protože kohoutková by se tam pít neměla, všichni pijou balenou, a nějaké jídlo. Už byl večer, doma jsme si vybalily a šly se projít.

Hlavním cílem vaší cesty bylo představení záchranného programu antilopy Derbyho novému řediteli Národního Parku v Senegalu. Účastnila jsi se nějak aktivně jednání, nebo spíš jen jako posluchač?

Ano, to byl jeden z hlavních bodů. Účastnila jsem se spíš jen jako posluchač, neboť všechna jednání probíhala ve francouzštině. Je možné, že někteří z těch výše postavených, třeba ten ředitel, umí i anglicky, ale nechtějí mluvit. Takže jsem většinou jen zapisovala něco, co mi Pavla přeložila, jednání se na chvilku pozastavilo, kousek se přeložil a pokračovalo se dál.

Vypravily jste se po úspěšných jednáních také za antilopami do rezervace?

Ano. Vlastně hned druhý den, protože jsme zjistily, že je v Senegalu státní svátek, no a komu by se chtělo o něčem jednat ve svátek, a tak jsme toho využily a vypravily se do jedné z rezervací, Bandia, kde žijí právě ty „naše“ antilopy. Byly trochu problémy s přístupností některých částí, protože jsme tam byly zrovna v období dešťů, takže cesty byly místy dost podmáčené, propadaly se apod. Naštěstí jsme se tam ale dostaly, bylo tam i docela dost turistů.

Turisté mají přístup do všech částí rezervace?

V podstatě do většiny rezervace ano, celé území je oplocené, pohybují se v něm výhradně býložravci, mají tam sice i hyeny, ale ty jsou ve svém oploceném výběhu. Zrovna tak je tam ještě jedna oplocená obora, v níž se nachází právě chovná stáda antilop Derbyho. Tam turisté přístup nemají, tam můžeme jenom my. Potřebovaly jsme posbírat fotopasti, ty jsou tam dvě, namířené na minerální lizy, ke kterým antilopy chodí. Bohužel se ukázalo, že zásluhou zvědavých kočkodanů byla jedna fotopast rozebraná a natekla do ní voda a druhá byla pootočená, takže mířila na zem. Minerální lizy jsme koupily nové, dva různé druhy, a umístily je místo původních.                                                                                                               Jinak po celé rezervaci jezdí auta s průvodci, ti znají ty cesty, komunikují mezi sebou, takže vědí, kde se právě nachází která zvířata a kam mají jet. My se také jely projet, možná s jedním z nejlepších průvodců, a ten nám našel jedno stádo antilop, skupinu samců, která je tam na volno. Samci se nás skoro ani nebáli, většina zvířat v rezervaci už je na přítomnost lidí a turistů zvyklá.

Jaká jsou tedy v rezervaci Bandia další zvířata, kromě antilop Derbyho?

Spousta zvířat je do rezervace dovezená, původní jsou tam možná jen prasata savanová a kočkodani, kočkodanů jsou tam dva druhy. Dále pak antilopy, žirafy, velké stádo impal, pštrosi, jeden nosorožec… no a pak hodně druhů ptáků, např. snovači, kteří si tam staví velká hnízda. Je to zkrátka vyloženě fotosafari pro turisty, vybudovali tam taky krásnou restauraci, s obchůdkem, infocentrem, toaletami atd. V jezírku u restaurace jsou dokonce krokodýli. A k restauraci se stahují právě ti kočkodani, kteří jsou pěkně drzí, a když si nedáš pozor, seberou ti jídlo, vylezou s ním na střechu a máš po obědě.

Máš nějakou vtipnou, veselou příhodu?

No, v Senegalu obecně je dost vtipná doprava. My se potřebovaly dopravit na to jednání s ředitelem NP až do Tambacoundy, což je vesnice, kde se nachází ředitelství NP, vzdálená asi 600 km od Dakaru. Půjčily jsme si krásné, klimatizované auto a vyrazily zaprášenou cestou skrz africkou savanu. Ovšem napřed jsme se vůbec musely dostat z Dakaru, jehož doprava je příšerná, nedodržují se moc žádné jízdní pruhy, když je potřeba vytvořit čtvrtý, tak se prostě vytvoří, blinkry se nepoužívají (alespoň už začali používat zrcátka, ta tam prý dříve vůbec neměli), všude je strašně moc taxíků, přes cestu přebíhají lidé i zvířata… A pořád jsme stály v nějaké zácpě. No a kolem té kolony stojících aut obchází prodejci, kteří prodávají úplně všechno, včetně těch SIM karet, nějaké ovoce a tak, a nedej bože, pokud stáhneš okénko, to už ti to cpou do auta a musíš si to koupit! Teď naštěstí začali stavět dálnici z Dakaru směrem do vnitrozemí, protože hodně lidí dojíždí do Dakaru za prací a ta cesta takové množství aut nezvládá. Navíc po cestě jsou po určitém počtu kilometrů takové přepážky, kde se platí něco jako mýtné, takže tam se taky tvoří kolony a fronty. Ráno směrem do Dakaru, když lidé přijíždí, večer zase z Dakaru.                                                                                                                                        V Tambacoundě proběhlo jednání, zůstaly jsme přes noc a druhý den jsme se zase vypravily zpět do Dakaru. Byly jsme tam ubytované u místních obyvatel přímo ve vesnici, v takovém klasickém zděném domečku, všude samozřejmě turecký záchod, evropské tam nevedou, voda byla přivedená asi jen do jednoho místa, a to mají možná ještě štěstí, že tam vůbec tu vodu mají… No a k večeru, když jsem šla do sprchy, byla už na dvorku úplná tma a ve sprše jedna malá žárovka, která prakticky nesvítila, takže jsem se sprchovala s čelovkou na hlavě (smích).

Přihodilo se ti během pobytu v Africe něco opravdu nepříjemného?

To snad ani ne… Jedovatého jsme nepotkaly nic, akorát já v tý sprše potkala švába (smích). Ani na nás nic nezaútočilo v rezervaci… No nesměj se, třeba takoví pštrosi jsou toho schopní! Oni normálně nic nedělají, ale když třeba vylezeš z auta, jdeš někam pryč a náhodou tam přijde pštros, tak když se pak po chvíli chceš do toho auta vrátit, tak pštros si myslí, že auto je jeho a začne si ho bránit. Ale to se nám naštěstí nestalo.

Dokázala bys vybrat jeden nejkrásnější zážitek, kdy sis řekla, že to fakt stálo za to?

Nekrásnější to bylo asi v rezervaci, vůbec vidět ty antilopy takhle na živo. Protože člověk tady něco propaguje, prodává v menze na stánku, ale pak tam přijedeš a fakt je vidíš… Jsou obrovský, z fotek to nejde ani tolik poznat. Asi jako kůň, možná i jako chladnokrevník. My právě potkaly ty samce, kteří jsou tam volně, stály jsme tam asi půl hodiny a fotily si je. A v tý restauraci to bylo taky pěkný, je tam to veliký hejno snovačů, kteří jsou krásní, krásně zpívají a staví si tam všude hnízda.

A na závěr už jen naše tradiční otázka, jaký je tvůj názor na klecový chov drůbeže?

No, to je dobrá otázka! (překvapený smích) My jsme se učili, že teď už se začínají všude zavádět tzv. obohacené klecové chovy, kde se ty slepice mají podstatně líp, než v těch tradičních klecových chovech, mají tam mnohem víc místa, popeliště, potravu, vodu, je určen nějaký minimální prostor té klece, můžou tam být tuším max. 3-4, ten chov se dá mnohem lépe kontrolovat… Samozřejmě pak v těch halách se zase můžou mnohem snáz šířit různý nemoci. Na produktech to pak bývá i označeno, že vajíčka pochází z obohaceného klecového chovu. Nejlepší samozřejmě je, mít ty slepice vypuštěné na udržovaném dvorku, s podestýlkou, přístupem k potravě atd. Zase když jsou ty slepice bezprizorně na nějakém rozbahněném dvorku, bez přístřešku, bez ničeho, tak to už se snad mají lépe v té „obohacené“ kleci. Všechno má svoje plus a mínus. Jenže ono v dnešní době, když je ta spotřeba vajíček taková, vypusť to všechno na dvorek, že jo…