Studuj frajere, studuj!

Jirka Macháček právě přetahuje svůj organizátory vymezený čas, což publikum nadšeně kvituje a spontánně začne zpívat "Co jstee haaasičii". Jirka s kapelou Mig 21 se okamžitě přidává a já si jen s úšklebkem představuji, jak bude Šamánek zas šílet, že nestíhá harmonogram. Sedím na Májálesu a kamarád vedle mě mi už poněkolikáté opakuje slova z nadpisu. Chápu jeho slova, neslyším je poprvé. Ale nechápu jejich smysl. V tom prozřím.

Znáte ten pocit, kdy si z ničeho nic uvědomíte něco zásadního? Kdy všechny střípečky informací, které jste vstřebávali se spojí a vytvoří jeden výsledný obraz? Kdy všechny souvislosti do sebe bezchybně zapadnou a vy najednou začnete onu věc vnímat zcela jinak, s nadhledem i vhledem současně? Kdy vám vše docvakne. Sociologové to označují jako AHA-efekt a definují jako „zážitek náhlého uvědomění si řešení problému nebo problémové situace“. Já osobně tomu říkám Velké prozření.

Můžete ho mít při studiu nějaké látky třeba po několika minutách, ale můžete ho mít také až po několika letech získávání a chápání informací. Anebo ho nemusíte mít nikdy. Já ho právě prožil. Odpověď na otázku, která se se mnou, ale pravděpodobně i s vámi pokud toto čtete, táhne již od první třídy základní školy. Ta odpověd se mi zjevila v celé své nahotě, hrůze a kráse zároveň.

Na základní škole mi táta stále opakoval, že to je nejlepší období mého života. Zcela kategoricky jsem to odmítal a těšil jsem se až budu dospělák, zatímco jsem se bál trestů za mé ne-úplně-podle-představ-rodičů známky. Na střední škole toto mé cítění, stát se co nejrychleji dospělým, ještě zesílilo. Málo peněz, málo času a tolik možností. Brigády pod 18 mizerně placené, nenáviděné odpolední hodiny čím dál častěji a spolu s atletikou a tvorbou domácích úkolů jsem neměl přes týden na nic jiného čas.

Pak přišla vysoká škola. Hned v prváku jsem se přihlásil na Erasmus s cílem vycestovat a osamostatnit se. Půl roku „studia“, neřízených pitek a smazávání kulturních rozdílů s erasmačkami zná asi každý, kdo Erasmus prožil nebo aspoň viděl film Auberge espagnole. Studovat jsem tam mohl pouze semestr a tak než se vracet uprostřed roku na rodnou ČZU, zůstal jsem v Irsku s cílem najít si práci.

Po dalším týdnu jsem na radu své spolubydlící Olgy z Polska ze svého CV odstranil jakoukoli zmínku o vysokoškolském vzdělání.

Zde mé ideály utrpěly první drtivou porážku. Měl jsem pocit, že jako elitní vysokoškolák po mně všichni skočí jen si na náměstí uprdnu s CVčkem v ruce. Po prvních několika týdnech jsem slevil ze svých požadavků a začal obesílat i firmy, které nabízely plat pod 30000 € ročně. Po několika dalších týdnech jsem začal obepisovat i práce, kde platili od hodiny. Po dalším týdnu jsem na radu své spolubydlící Olgy z Polska ze svého CV odstranil jakoukoli zmínku o vysokoškolském vzdělání. Naopak jsem přidal barmanskou praxi, brigády v restauracích a opět začal rozesílat.

Nakonec se mi podařilo sehnat práci jako myčka nádobí v menze našeho univerzitního kampusu. Hordy smradlavejch talířů a nedojedených zbytků, k tomu podivní spolupracovníci, kteří si obzvlášť neokousané zbytky odnášeli v plastikových pytlících domů. Asi bych to dlouho nevydržel, kdyby mi Olga, možná z lítosti, možná ze strachu o placení mé části nájmu, nesehnala práci v hotelu jako poslíček. To byl luxus dámy a pánové.

Byla to sladká doba před krizí, takže v Irsku byla minimální mzda těžko uvěřitelných 9 € za hodinu. Euráče se mi hromadily, ovšem něco bylo jinak. A špatně jinak. Pozoroval jsem, že jaksi vypadávám z kolektivu studentů, neužívám si divokých pitek tak jako dřív, ani nespřádám megalomanské plány do budoucna. Spíš si doma totálně zrušený z práce a utahaný jak kotě pustím film, jdu spát a ráno opět do fachy. A tak se vlekly týdny a měsíce. A já postupně otupěl. Všechny mé studentské plány na vlastní byznysy, projekty, cesty a další nápady, které jsem měl v plánu realizovat až nebudu muset řešit trapnou školu vzaly za své. Řešil jsem jen banální problémy z práce, nadával na šéfy, malou výplatu a co hůř – mé sebevědomí šlo v kolektivu uklízeček, poskoků, kuchtíků a jiných lidí, kteří žili ze dne na den a budoucnost nijak neřešili, rapidně dolů. Povím vám to na rovinu – regulérně jsem se bál, jestli po takové pauze budu schopný vůbec dostudovat.

Co si člověk nedokáže a nestihne zařídit či rozjet už během studia, nestihne už nikdy.

Ovšem přežil jsem to a štastně se vrátil do ČR. První semestr byl pro mě podle očekávání hrůza, ale zvládnul jsem všechny zkoušky a začlenil se zpět mezi studenty. Ovšem už mi v hlavě běhaly i jiné myšlenky. Co si člověk nedokáže a nestihne zařídit či rozjet během studia, nestihne už nikdy. A představte si pod tím cokoli - praxe, stáže, vlastní podnik, nápad na projekt – zkrátka jakýkoli váš sen. A že jich máte, přiznejte si to!

Sedím na Majálesu vedle kamaráda, který před rokem udělal státnice na ČZU a získal titul Ing. Půl roku si hledal práci, nedávno ji našel a teď tu sedí vedle mě. Říká mi: Studuj frajere co to de! Říkalo mi to už mnoho přátel, kteří mají po škole. Bral jsem to jako klišé. Pochopil jsem až teď. Všechno se pak změní. Kolektiv lidí s kterými se stýkáte, životní tempo, vše. Napadlo vás někdy, že třeba 8 hodin denně, 5 dní v týdnu a 253 dnů v roce budete trávit v kanclu s kolegou, který byl za minulého režimu ve straně či budete v pracovním kolektivu, kde jediný správný názor na levicové strany není: hajzlové! Je to tak, po škole už nikdy, nikdy v životě nebudete součástí komunity tak spřízněný duší, jako jste teď.

Takže co? Mám fakt studovat co to půjde? Je to tam venku fakt tak zlé? Jasně že ne. Studium nám jen prodlužuje mládí a oddaluje nám vstup do reality. Jak bude tvrdý, záleží jen na nás. Pokud si do konce našich studentských let nepřipravíte kvalitní odrazový můstek do reálného světa, vaše sny zůstanou navždy uzamčené na Céčku.

šéfredaktor

P.S.: Před napsáním tohoto článku jsem si pustil tento videoklip. Podívejte se na něj a když váš zaujme, zkuste si písničku přeložit.