S iZUNem v sedle, díl čtvrtý

Na to mi bylo řečeno, že dnes budu jezdit Pamíra, a měl jsem tak velkou radost. Nejdříve ale bylo na řadě každodenní čištění. Pamír se asi celý včerejšek ve výběhu válel v prachu, abych měl dnes co dělat, protože jsem s ním měl víc práce než kdy dřív. Dál byla v pořadí už známá kopyta, která zvládám už úplně sám. Pamír se mi při prvním čištění ještě snažil vnutit nějaké své manýry, ale dostal jsem rázný příkaz, že tohle si nesmí zvykat. Přitvrdil jsem tedy a ve zbytku dnešní očisty už mu nedal nejmenší šanci.

Pozn.fotografa: Zvíře zprvu vypadalo nedobytně, Adam se však nenechal zvyklat a dle  pokynů naší instruktorky zvládl vzít koňskou nohu do vlastních rukou a kopyto vyčistit. Adam zrkátka není žádné kopyto.

Lehce zpocen jsem se začal chystat na uzdění a sedlání. Přiznám se bez mučení, že jsem byl pořád lehce ztracen ve změti všelijakých řemenů a řemínků. Přišlo mi, že jich je tam každý den víc a pokaždé se ještě zapínají jinak. Nakonec jsme však s Pamírem společně úspěšně vyšli  do výběhu, kde po lehké úpravě třmenů mohla pokračovat dnešní lekce.

Po kratičkém rozchození přišel očekáváný a obávaný klus. Znovu jsem se tak měl možnost ocitnout na horské dráze. Snažil jsem se držet všeho možného i nemožného, jak jen to bylo možné, ale nevydržel jsem déle než 15 sekund.

Po nich jsem byl samozřejmě daleko více zadýchaný než můj Pamír, a proto jsem si vyslechl pár kousavých poznámek. Aby toho nebylo málo, na řadu opět přišly balanční cviky, takže na vlastní kůži okouším, co je to klus se vzpaženýma rukama — možná to na fotkách vypadá hezky, ale ve skutečnosti znám i příjemnější věci. 

Pozn.fotografa: Adam ropřahuje v klusu ruce a chvíli co chvíli plácá Pamíra po přední noze, pak po zadní noze. Instruktorka se při tom velice baví a z dálky mám pocit, že si z Adama musí dělat legraci. Už jen čekám, kdy bude muset během jízdy třeba kokrhat nebo podobně.

I když bylo všem na statku nad slunce jasné, že melu z posledního, dali mi ještě jednu pořádnou lekci. Ta se jmenovala „stehenní sed“. Vzpomněl jsem si na argument, že se používá jen při jízdě v kopcích. Ihned jsem se ale dozvěděl, že borci na Velké pardubické absolvují překážky přesně v této pozici. Vzhledem k tomu, že jsem v ní zcela správně vydržel asi dvě vteřiny, patří na tomto místě obrovské uznání všem žokejům a žokejkám.

Nikdy jsem si při sledování dostihů neuvědomil, jak náročný dostihový sport může být. Sám od sebe jsem čekal, že vydržím víc, ale koordinace pohybů předklon a prošlápnuté paty — tedy dva protiklady — mi vážně moc nešla. Dělal jsem, co jsem mohl. Když už jsem v sedle téměř přestával vnímat, přišel vytoužený konec a na závěr jen poklidná chůze do nedalekého výběhu. Jaký to ale byl šok, když jsem zjistil, že se vše bude odehrávat bez sedla! „Budeš jako indián,” komentovali to ostatní přítomní, a tak jsem se na Pamíra dostal s nutnou pomocí mé instruktorky.

Ihned jsem před sebou zahlédl několik svých spolubojovníků z kmene Apačů a spolu s mým bílým bratrem Old Shatterhandem vyrážíme vstříc nekončící prérii. Až se vrátím z našeho dobrodružství, čekejte další zprávy. Howgh...