Generační výpověď aneb Rychlíková aktovka

Plna odhodlání popadla učebnici. Přestože věděla, že za tu hodinu cesty se toho moc nenaučí. Kéž bych měla víc času, povzdechla si.

Jako by se její přání začalo plnit. Mašina povážlivě zpomalila, až se zastavila docela.

Osazenstvo vlaku se začalo rozhlížet kolem, jako by ve vzduchu chtěli zachytit odpověď, proč ten zatracenej stroj stojí? Jako poslední zvedla hlavu holka sedící vedle Katky, která se doposud zarytě dívala na telefon.

Lucka, která zvedla pohled od Fejsbuku, si až teď uvědomila, že nejedou. „Zpozo? Doufám, že to bude při nejmenším chcíplej motor, abych nemusela do tý pitomý školy.“ pomyslela si.

Přišel průvodčí, aby jim oznámil, že vlak měl poruchu.

Lucčin doposud zachmuřený obličej se rozzářil v úsměvu. „Bezva, přijdu pozdě na matiku!” vyprskla. Zvesela popadla telefon a začala datlovat status o zpoždění na zeď. Holky ze třídy budou závidět.

Katka ji zpražila zlostným pohledem, odhodila učebnici, kterou dosud četla, a vyskočila. „Děláte si srandu? Přijdu pozdě na zkoušku! Kdy to bude opravené?”

„Nevím, slečno,“ odvětil průvodčí.

„No jo, to jsou ty Český dráhy, času dost. Čekáš dlouho, čekej dál!”

Průvodčí jí věnoval pohled typu „nebuďte drzá, mladá dámo” a odešel.

„Koukám, že se učíte,” řekla postarší dáma sedící naproti Katce. „Aspoň se toho naučíte víc.”

„No jo, ale k čemu mi to bude, když na termín přijdu pozdě?”

„Co studujete?“

Kateřina chvíli váhala. Proč bych měla týhle cizí ženský říkat, co studuju? Ale nakonec, proč ne, alespoň se malinko pochlubím.

„ČZU.“

„To je co?“

„Česká zemědělská univerzita.“

„Jo, hnojárnu. V Suchdoli?“

„Hm...“ kývla nakonec Kateřina, nechtěla se hádat. Ale uvnitř ní to vřelo. Já ti dám hnojárnu, bábo. Určitě ani sama žádnou vysokou školu nemáš.

Marie, ona stará paní, byla poněkud nervózní. Nejen, že vlak praskal ve švech a žádného ze studentů okupujících vágon nenapadlo ji pustit sednout. Vlastně si jí ve své zahleděnosti do mobilních telefonů ani nevšimli. Navíc jela tím novým vyleštěným elefantem. Proč se všechno musí pořád modernizovat a vylepšovat? Jako by to starý nefungovalo dost dobře. Technika. Ty jejich internety. Hergot!

Soustřeď se sakra! Pokárala sama sebe Katka a znovu se zadívala do skript na jakýsi složitý vzoreček pro výpočet čehosi. Pomalu jí začínalo svítat, když ozvalo protivné a hlasité "...duc, duc, duc...ke mně domů vem si žabky!!" Kupé se pomalu začalo otřásat v největším rádiovém hitu současných hitparád. No, to snad né, zlatej Michal David a jeho ,,Non-stop" vždyť tohle se nedá poslouchat, nemá to hlavu ani patu..." ušklíbla se Katka.

Paní sedící naproti si toho všimla a pořádně nakrčila nos „Hrůza co? Co to ty mladý dneska poslouchaj za muziku?! Samý násilí a sprosťárny to jsou. Nejni se čemu divit, že je dneska ta vyšší kriminalita mladistvejch."

Očividně si chtěla popovídat a Katku si vybrala za svou budoucí oběť.

„To i ta Vaše generace měla lepší hudební vkus, tohleto opravdu nemá s muzikou moc co společného..."

Katka nechala poznámku bez odpovědi a ostentativně se zahleděla z okna. Kolem proudící řeka jí přišla mnohem zajímavější než snůška stížností valící se staré dámě z úst.

Po chvíli tupého zírání a utápění se v sebelítosti nad nadcházejícím pozdním příchodem ke zkoušce se Katka se rozhlédla  po kupé. Po levici sedělo ono děvče školou povinné. Co to má na sobě? Na hlavě placatou čepici, minimálně o dvě čísla větší mikinu, džíny s dírami a svítivě růžové boty. Já jsem v jejím věku nosívala mrkváče a vlastnoručně batikovaný triko.  

Lucka vzala foťák, našpulila pusu ve snaze vyfotit selfie na svém smartfounu a sdílet ho na Instáč. Katka se v duchu zasmála. To je ale tele. Kde jsou ty časy smsek na Nokii 5210, nejlepší byly ty od neznámejch čísel, podepsán „Tajnej ctitel”. Bylo to hrozně vzrušující, dokud člověk nezjistil, že za neznámým pisatelem se skrývá ten nejošklivější kluk ze třídy. Dneska má každej svůj profil, kam hází svoje nejlepší fotky, většinou je předtím důkladně prožene Photoshopem. Do toho přidá cool fotky z dovči a různejch akcí. Jeden s druhým se předhání o to, kdo vede lepší život. Sbírají se kámoši, jak pokémoni, aby člověk vypadal co nejoblíbenější. Člověk sám ve virtuálním světě plným lidí. Kam se podělo skutečný přátelství? Chodí ty děcka ještě vůbec na pořádný rande, nebo si jen píšou a šťouchají do sebe na Fejsbuku? Já si říkám, že Fejsbuk mám jen kvůli kámošům, kteří mi tam píšou, ale většinou se přistihnu, že na něm spíš sjíždím profil svýho bejvalýho, jestli už má novou holku a co dělá. Nebo se tam s někým hádám, protože si špatně vyložil, co jsem napsala. Jde to těžko, si rozumět, když pravý emoce nahrazujeme smajlíky. V budoucnosti bude nejcennější mobilitou  komoditou porozumění. Ach jo.

Po její pravici seděl kluk asi v jejím věku. Na klíně laptop, v uších sluchátka. Úplně bylo vidět, jak se mu kouří z mozkových závitů. Jednou rukou ťukal do klávesnice a druhou držel horký pohárek s kávou. Cílevědomec. Opatrně se podívala na jeho obrazovku. Vypadalo to jako nějaký projekt. Fíhaa, tak na tohle by pro mě bylo fakt moc brzo. Zívla.

Její pohled se znovu setkal s paní sedící naproti. Očividně si chtěla popovídat a Katku si vybrala za svou budoucí oběť.

„Víte, musím Vám říct, že Vám tu školu moc přeju. Je fakt, že to je snad to jediný, co vy, mladý, dneska máte dobrý.“

„To jo.“ ucedila Katka. Dej mi pokoj, pomyslela si. S tou hnojárnou si to u ní teda pěkně pohnojila.

„Tenkrát byla jiná doba. Já se v osmnácti vdala, potom přišly děti. Na jednu stranu, taky se jinak žilo.“

Kateřina si povzdychla. Jiná doba? Jéééžiš marjá, snad nám tady nezačne rudnout...

„A víte, žilo se nám líp. Nikomu nic nechybělo. Nebyla nezaměstnanost, člověk práci dostal, byt taky a jídla měli taky všichni stejně. Byli jsme si rovný.  Sice jsme nemohli vycestovat, jako vy dneska, ale zase se taky nikdo nedostal sem. Žádný uprchlíci a podobně.“

Kluka sedícího vedle Katky tlachání zřejmě vyrušilo. Zarputilé tvrzení starší dámy o lesku doby minulého století mu připadalo naprosto absurdní. Od svých rodičů znal úplně jiný příběh. A i když se ho krutá skutečnost téměř nedotkla, nedokázal se s ní vnitřně sžít. Snad proto vstoupil do konverzace.

„Paní, uvědomte si, že tenkrát si člověk nemohl dovolit skoro nic. Svět vůbec nebyl tak růžový a rovný pro všechny.  Byl tu nějaký režim a spousta pravidel, z nichž většina neměla vůbec žádný smysl. My dneska nic nemusíme. Já jsem svobodnej člověk. Pozítří odjíždím do Thajska za prací. Myslíte, že bych něco takovýho tenkrát mohl? Dneska nám nic nenaservírujou na zlatým podnose. Jaký si to uděláš, takový to máš.”

„Nezvyšujte na mě hlas, mladíku!“ osočila ho Marie, která úsečnou odpověď od takového cucáka nečekala.

Vlak se začal znovu pomalu rozjíždět. Točení kol obrátilo list.  Lucka nahlas zaúpěla, Marie si očividně oddechla, že za chvíli vystoupí a nebude muset sdílet kupé s očividně dost nezvedenou posádkou. To je mládež dneska, prolétlo jí ještě hlavou.

Tu zkoušku přece jen možná stihnu, zarděla se Katka. Ale knížce už nevěnovala pozornost. V hlavě jí šrotovala uplynulá debata.

Každá strana má svoji pravdu. Dnešní generace má nekonečný množství možností. Ale vždycky, když si to uvědomím, jde z toho na mě takový zvláštní úzko. Co jednou budu dělat? Nebylo by mi líp ve světě, kde je všechno nalajnované? NE! Rozhodně ne! Můžu cestovat. Podnikat. Splnit si svůj sen a založit kavárnu. Stát se digitálním nomádem. Přesto mi ta svoboda rozhodnutí pořád připadá paradoxně svazující.

Mrkla na týpka, co seděl vedle ní. Tenhle si je určitě naprosto jistý svojí budoucností. Jako by se ta naše svobodná generace dělila na dva tábory. Cílevědomci, kteří se ženou za svým osudem, vědomi si toho, že zvítězí ten nejsilnější, ten kdo vyniká. A druhý tábor, který se v té svobodě ztrácí.

Hmm... jak to říkal? Thajsko? Hustý. Co kdyby jela do Thajska? Každopádně věděla... že může.