Krása chmurného podzimu

Je zima, sychravo, v korunách javorů zbarvených do podzimních odstínů se prohání vítr. Já se jako každé pondělní ráno vleču na hodinu chemie, na tu dlouhou, těžkou hodinu. S prázdným výrazem v očích, naprostou nicotou v hlavě a se sluchátky v uších kráčím k té velké žluté budově agra a jako každé ráno téměř automaticky navoluji svoji oblíbenou kávu. Automat zahučí, vyplivne kelímek a následně začne plnit onen kelímek sladkou, hnědou břečkou s vůní něčeho, co možná i kafe vidělo, ale co... Mozek to dostane alespoň do pohotovostního režimu. Usrknu trochu, abych to po cestě nevybryndal, a vyrážím na přednášku. Jenže hned, jak se otočím, tak vidím něco, co mi zlepší náladu. Přede mnou stojí krásná, usměvavá slečna. Dlouhé zrzavé vlasy stažené do culíku, velké upřímné oči, růžové tváře a plné rty. „Ahoj.“ povídá svým medovým hlasem. „Ahoj,“ odpovím s úsměvem, „jak se máš?“ Ona se pousměje a spustí: „Tak je pondělí ráno, ale myslím že jsi na tom podobně, když na tebe tak koukám. Hele, jdeš zítra na tu party, co je na Céčku?“ Nadechnu se a pravím: „No jasně, to bych si nemohl nechat ujít.“ „Tak jo, uvidíme se tam,“ odpoví a skočí mi kolem krku, div na sebe nevylije kafe, „a zatím se měj, začíná mi matika.“ Pak už ji vidím jen, jak uhání na přednášku. Nikdy jsem nechápal, jak to zvládá s takovým elánem, s úsměvem vždy na tváři a s hlavou, jakoby mimo od všech starostí a problémů.

Zbytek dne byl jako každé jiné pondělí. Ze všech sil jsem přemáhal svá víčka, chtělo se mi spát, myslel jsem na jiné věci a na zítřek. Třeba se to už konečně povede a já jí konečně řeknu, co k ní cítím. Sakra, to zní strašně sladce, to ani snad nejsem já, ale ty její kukadla, jo ty mě učarovaly, přemýšlím, místo abych se věnoval uhlovodíkům a dalším organickým příšerám.

Dveře autobusu zasyčely a já byl zas na Suchdole. Se svými kamarády máme namířeno na Céčko, na jednu z mnoha party, co se tu konají skoro každý týden. Nabuzeni dobrou náladou, několika skleničkami vodky s Redbullem a chutí pořádně zapařit. Plán je jednoduchý: zaplatit vstup, nechat se olepit barevným náramkem a následně zaútočit na bar, dát startovní pivko a rozjet naše jedinečné taneční kreace. „Zdravím, jedno, prosím.“ objednávám si jedno chlazené, orosené pivko. „Tak pánové, ať vám stojí, až sbalíte nějakou roštěnku.“ připijí na zdraví kámoš.

Zábava se pomalu rozjíždí, klub se plní lidmi a já se sem tam poohlédnu po ní. „Nikde ji stále nevidím, že by nakonec nepřišla? Škoda.“ povídám si a otáčím se k baru, abych si objednal další pivko. V tom mi někdo zezadu zakryje oči. „Tak jsem tady.“ ozve se za mnou něžným hlasem.

V tu chvíli se mi hned zvedla nálada, tenhle medový hlásek poznávám, je to ona. „Dáš si něco?“ ptám se s úsměvem. „Hmmm, asi pivo,“ odpoví a stoupne se vedle mě, „ale platím si sama, jsem silná a samostatná žena.“ Po čtvrtém pivku se jde tancovat, muzika duní, světla blikají a čas utíká. Od piva se přešlo už k něčemu silnějšímu a já už to na sobě začínám cítit, hlava je volnější, mysl veselejší a nohy nemotornější. „Nejdeš se na chvíli projít?“ pošeptám ji do ouška při další zastávce na baru. V očích jí zajiskří plamínky, usměje se a praví „Jasně, tak dopijem a já si vezmu věci.“

Venku už je zima, od úst mi stoupá pára, vzduch je čistý a krásně osvěžuje plíce. Na čistém, temném nebi se třpytí hvězdy, univerzita je až na pár místních lokálů mrtvá. Bodejť by ne, vždyť už je lehce po půlnoci. My spolu sedíme u fontány za agrem, povídáme si, smějeme se, užíváme si tu chvilku, a pak už konečně dostanu odvahu chytit ji za ruku. Hned, jak jsem to udělal, se na mě zahleděla těmi svými kukadly, leskly se. Pak nastala taková ta chvíle ticha, dlouhého, trapného ticha. Koukal jsem do těch jejích očí a užíval jsem si to. A pak to udělala, vzala mě za límec bundy, přitáhla mě a dala mi polibek, rty měla měkké, hebké a krásně teplé. Po chvilce mě zastavila, objala a povídá se šibalským úsměvem: „Nechtěl bys ke mně zajít? Spolubydlící je pryč.“

Asi si dovedete představit, jak jsem odpověděl, a tak jsem jel za chvíli výtahem směr čtvrté patro kolejí BCD. Dveře se otevřely a já následoval její ladné kroky. Šli jsme pomalu, nikam nespěchali a užívali každý okamžik. Dveře lehce vrzly a já stál v malém pokojíku, byl útulný a bylo tam krásně šero, rychle jsem si vyzul boty, sundal bundu, a pak už to šlo všechno celkem snadno, košile, triko, a pak jsem jí položil na postel. Začala mi jezdit nehty lehce po zádech, nebolelo to, bylo to vzrušující, občas mi zajela rukou do vlasů, já ji zas líbal po krku a postupně sjížděl, prsa, bříško a až tam dolů. Asi není nutno úplně popisovat, ale jedno vám řeknu. Ač jsem toho moc nenaspal, tak se mi ráno na zoologii šlo opravdu krásně. Svět byl hned hezčí, sluníčko svítilo přes žluté listí a já měl na tváři ten blažený úsměv a na zádech pár škrábanců z probdělé noci.

10 listopadu, 2016 - 21:10 - Anonymní zemědělec (bez ověření)

Konečně pěkná povídka :-)