One-ities

Ona neskutečně tvrdá realita by se dala dost skutečně vyjádřit na celsiově stupnici, ale jenom pomyšlení na velikost toho čísla zvyšovalo teplotu celého těla o několik cenných desetinek stupňů, což byl luxus, který si nikdo nemohl dovolit.

Tereza však vypadala jako obvykle svěže a plná energie. Její černé, lehce vlnité vlasy jí splývaly po ramenou a občas jí některý nezbedný pramínek spadl do čela. Když se narovnala a na chvíli zvedla oči od časopisu, aby si pramínek odhrnula, mohl se kolemjdoucím naskytnout pohled na její pronikavě modré oči, které by jí i leckterá manga dívčina mohla závidět. Seděla elegantně nohu přes nohu a tvářila se na nejvyšší míru znuděně. Ne snad proto, že by opravdu byla, vlastně byla ve velmi dobré náladě, ale spolu s časopisem, to byl jen další nástroj, jak ignorovat všudypřítomné pohledy, úsměvy a pomrkávání. Pokud by ji však nějaký zastihl, měla v záloze ten nejapatičtější pohled světa (ani želva v zoo, která strávila celý život zíráním na davy podivných dvounožců, by nevykouzlila lepší), který již zaručeně odradil každého opovážlivce. A pokud opovážlivec nějakým zázrakem ustál i tuto fázi a odhodlal se k oslovení, pak ho teprve čekala studená sprcha.

Nikdo přesně neví, jak to Tereza dělala, ale jisté je, že pro to měla nadání od boha nebo aspoň stovky jemu podobných. Dokázala rozehrát takové konverzační peklo, že opovážlivec vždy odcházel s pocitem absolutní méněcennosti, ubohosti a zbytečnosti, s pocitem, že je zcela k ničemu, nikdy nedosáhne většího úspěchu, než dojít si sám na záchod, že vypadá jak opice, neumí si zavázat tkaničky a jediná holka, která se s nim kdy možná bude bavit bude Mařka barmanka z hospody od naproti, která stokilovou hranici překonala již ve svých 13ti letech, její obličej vypadá jak po silném náletu meteoritů a její životní cíl je zkompletovat všechna vydání časopisu Žena a život. Další pocit bude, že vlastně i ta Mařka je lepší. A co teprve, když zrovna Tereza neměla náladu. Ale Tereza nebyla taková vždycky, ještě nedávno ne.

Čekala na kamarádku, dokonce se i začetla do jednoho článku, když v tom ji něco vyrušilo. Nebyl to však žádný pohled, ani blížící se opovážlivec. Kamarádka taky nikde. Všude jen těžký horký vzduch a funící lidé kráčející, výstižněji možná plazící se, sem a tam. Něco ji však stejně vyrušilo. Byl to podobný pocit, jako když někde stojíte a víte, že zezadu vás někdo pozoruje. Cítíte ten pohled v zádech, i když ho nevidíte. Šestý smysl. Naoko se nic neděje, ale vy přesto víte, že teď něco přijde. A přišlo. Rozhlédla se, stále však nic neviděla. Vtom ji něco upoutalo. Po cestě od zastávky autobusu se něco pohybovalo. Teda pohybovalo se tam spousta lidí, pokud pohyb není moc silné slovo, ale tohle bylo něco jiného. Něco ráznějšího. Nemohla to přesně zaměřit, protože se to právě nacházelo v místě, kde cesta procházela malým lesíkem. Spousta lidí tam zpomalovala, aby načerpala trochu energie a na chvilku nechali mohutné stromy bojovat se slučeními paprsky namísto sebe. Stín, který v kontrastu s okolním světlem působil téměř jako tma, jejím snahám o zaostření také nepomohl. Nemusela však čekat dlouho. Něco se prořítilo lesíkem stejnou rázností jako do něj vstoupilo a z ničeho nic se zjevilo před ním. Teď si už Tereza byla zcela jistá. Nemohla tomu věřit, ale jistota ji naplnila až po okraj. Po cestě šla pevným a jistým krokem osoba, kterou už nikdy neměla vidět.

Nezávislý pozorovatel by nyní mohl vidět chlapce, vysokého opáleného s nakrátko střiženými vlasy. Chlapec kráčel svižně, až se vařící vzduch kolem něj vlnil a bylo téměř viditelné, jak jej rozráží. Jeho výška byla ještě umocněna držením těla – kráčel vzpřímeně, skoro až prohnutý dozadu jako luk. V kontrastu s okolními lidmi působil neuvěřitelně energicky a nebyla na něm vidět známka jakéhokoli potu, natož únavy. Přes rameno se mu houpala brašna s notebookem, nesl ji však jakoby nesl tašku plnou peří nebo ničeho. Některým lidem lehkým kývnutím hlavy odpověděl na pozdrav, sám však nezdravil nikoho. Tereza však viděla něco úplně jiného. Všechny její vzpomínky, myšlenky se v tu chvíli jakoby zhmotnily. Osoba se po cestě však přibližovala daleko rychleji, než byla v tu chvíli schopná uvažovat. Přehodila si zpět nohu přes nohu a málem si vykroutila oči z důlků jak se snažila jedním koukat do časáku a druhým na kluka. Nakonec se jí to nějakým záhadným způsobem podařilo. Kluk zrovna procházel po cestě na její úrovni, jen pár metrů od ní. Nevšimnul si jí. Nevěděla jak se cítit. Připadala si, jak kdyby právě rozbila sklo. Zkoušela se utěšovat, že teď bude mít spoustu štěstí, takže je to tak vlastně lepší, ale stejně věděla, že štěstí jí to přinese asi tolik, jako čáp dětí a ještě bude muset vypláznout kilo za novu skleničku. Stejně tak falešně teď zkoušela utěšovat sama sebe. Daň, kterou ale musí zaplatit je o něco větší než za nový půllitr. Vlastně o hodně. A ještě trochu navíc. Podívala se smutně za odcházející osobou. Teprve teď si všimla, jak moc se změnil od té doby, co ho naposled viděla. Srdce se jí divoce rozbušilo. ,,Mělo to dopadnout jinak“, pomyslela si.

Na den o rok dříve

Patrik vystoupil z autobusu. Sluníčko se mu opřelo do tváře až semknul obličej do bolestivé grimasy. Nikdy si nezvykl nosit černé brýle. Rád se díval lidem zpříma do očí, neměl rád schovávání se za černými neprůhlednými skly. Nasál ten krásný voňavý vzduch všude kolem (vlastně vůbec voňavý nebyl, dalo by se dokonce říct, že to byl pěkný smog. Ale Patrik si to tak s oblibou představoval). Miloval atmosféru tohohle místa. Natočil se tak, aby mu slunce úplně nevypálilo oči a namířil si to k velkému komplexu budov před ním. Přešel malou, zato pěkně rušnou křižovatku, když v tom na něho někdo křiknul. Otočil se za tím zvukem a dostal další prudký zásah slunečním boxerem. Viděl opodál stojící trojzubec, který zuřivě mával a něco halekal. Po chvíli uvažování dospěl k názoru, že i když místo, na kterém se nachází je opravdu silně magické, tak halekající trojzubce tu stále ještě na denním pořádku nejsou. Dal si ruku na čelo a přimhouřil oči. Hned všechno dostalo jiné barvy, když pomineme, že jeho obličej přestal mít barvu hořícího toaletního papíru. Začal rozeznávat dvě vztyčené mávající ruce a mezi nimi tyčící se ohromné číro. ,,Pankáč Pepa“, pousmál se Patrik. Protože byl zvědavý, jestli bude mít Pepa v hubě dvě brka jako obvykle, dal na chvíli svým úmyslům dovolenou. Sešel z cesty do malého lesíka, pokud se mýtince s třemi stromy hned vedle hlavní silnice dá říkat lesík. Pocítil při tom neskutečnou úlevu, když na něj dopadl stín těch pár stromků. Pankáč Pepa tam seděl uprostřed několika kámošů, ruce stále nad hlavou. Patrik se s nimi jen letmo pozdravil, ale Pepovu drtivému objetí jako obvykle neunikl. ,,No nazdar chlape, co tě k nám přináší?“ povídá hřmotným hlasem Pepa, když se opět usadili, natahujíc při tom kouř z obří vodní dýmky stojící před ním. ,,Ta vůně. A už od busu“, odpoví vesele Patrik a bere si při tom nabízenou hadici. Potáhne si a div mu nezezelenaj plíce. Vyfoukne kouř a po kratší odmlce se ptá: ,,Co to sakra je?“ odklopí při tom tarbus a nevěří vlastním očím. ,,Hm“ zamyslí se ,,a kde je tabák?“ Pepa se na něj provinile podívá a povídá něco o tom, že lenost něco ubalit byla silnější než on. ,,No a do toho to jenom nadrolíš…“, větu nedokončil, protože k němu mezitím dorazil druhý šlahoun. Nebylo moc potřeba jí dokončovat. Dokouřil, poslal šlahoun Patrikovi a pokračoval. „A co ty tady teda, na přednášku co ty šprťáku“, doráží dál Pepa a nevědomky hodí téměř tragicky zamilovaný pohled, který často hází filmoví hrdinové za svými vysněnými polovičkami, které buď nastupují do vlaku nebo mizí v letištním terminálu, za hadicí, kterou Patrik poslal dál do kolečka. ,,Je třetí týden zkouškového, Pepo“, prohlásil suše Patrik. ,,No jo no jo, kdo to má pořád sledovat žejo“, odvětí Pepa. ,,Twe přiznej se, ty ještě nemáš zapsanou jedinou zkoušku“, směje se Patrik. ,,Ale joo, to víš že jo, zrovna včera sem si na tom systému…na tom…velký chlupatý zvíře…děsně líný…žere krokodýli…velký zahnutý zuby jak prase…vypadá děsně zhuleně, ale je rychlý jak .. jak když tady Franta něco smotává“, zakončil Pepa a vypadal skoro udýchaně. Patrik si představoval něco mezi lenochodem, divočákem, pojídačem krokodýlů a Pepou po ránu, ale s největším sebezapřením zamyšleně povídá: ,,Jo myslíš hroch.“ ,,No co jiného, dyť říkám velký chlupatý,“ prohlásí vítězoslavně Pepa. ,,Takže tam sis včera nezapsal jedinou zkoušku, stejně jako předevčírem a kdykoli jindy v tomhle semestru.“ ,,Sakra, nevim jak ty to na mě dycky poznáš“, povídá obdivně Pepa a oba se rozesmáli. Ještě chvíli kecali, ale Patrik už se měl k odchodu. ,,Ok, tak nezapomeň ve čtvrtek na tu kalbu v Mokrý čelisti, zatím se měj chlape. Kam vlastně tak pádíš?“ loučil se Pepa. ,,Musím tu něco důležitého vyřídit. Tak zatím čus“, na to Patrik a rázným krokem zamířil zpět k cestě, kde už ho vesele očekávala kvanta přátelských slunečních paprsků.

Přešel další křižovatku a rázem se všechno změnilo. Již nebyl součástí klasického světa, ocitl se na akademické půdě. Po cestě si to kráčelo spousty dalších studentů, s některými se Patrik letmo pozdravil. I když byl zatím stále naivní prvňák, jak o sobě s oblibou prohlašoval, provařený byl až až. Za ním, po hlavní silnici, projelo s houkačkou policejní auto. Patrik se otočil a s úšklebkem si pomyslel něco o tom, že bez povolení rektora ani ránu, frajeři. ,,I kdybych si tu teď odpálil metrovýho špeka, tak můžete maximálně stát na druhym konci křižovatky a loudivě nasávat.“ I když představa to byla krásná dlouho se nezdržoval a vyrazil dál.

Už byl skoro u první budovy, když vtom před sebou uslyšel šílený pískot a jásot. Zaměřil pozornost tím směrem, a i přes jeho dost bystré reflexy mu něco skočilo kolem krku dřív, než se vůbec stačil zorientovat. Nejdřív si připadal jak z reklamy na Winterfresh, kdy ho ohromný had omotá a škrtí a škrtí a ten stav trval ještě dýl, než pět těch reklam puštěných za sebou. Když už myslel, že je docela uškrcen, sevření povolilo. Nyní mu stačila už jenom chvilka na zorientování. Kolem něho nadšeně poskakovala blondýnka s rozkošným úsměvem ne nepodobná Heydi Clum v nejlepších letech. ,,Někdo si tě najal na nájemnou vraždu, Rendy?“ ptal se ne zas tak hraně přidušeným hlasem Patrik. Holčina však jeho poznámku ignorovala a dál se věnovala něčemu, co by se dalo nazval rituálním tancem kmene Siuxů po vítězné bitvě. Patrik si připadal jak živý totem. Nechal ji chvíli vyblbnout, a když přestala, dozvěděl se, že právě dala zkoušku z EAS. Nevěděl přesně o co jde, ale z vyprávění slyšel v samých superlativech něco o koncentrovaném zlu. ,,Tak to nejvíc blahopřeju holka! Ještě pár takhle úspěšných zkoušek a začne to tu vyšetřovat policie“, povídá s úsměvem Patrik. Rendy jeho poznámku v návalu štěstí opět ignorovala, chytla ho za ruku a se slovy jako kalit, oslava, do rána, kamarádky a absinth ho táhla na Farmu. Patrik se chvíli vzpíral s tím, že musí vyřídit něco moc důležitého, ale věděl, že jakýkoli odpor je zcela zbytečný. Prošli kolem velkého rozcestníku, kterému dominoval nápis ČZU a Patrik ani nevěděl jak, ocitnul se v hospodě a před ním krásně vychlazené pivko, kolem něj několik Rendiných kamarádek, které již delší dobu představovaly terč pohledů většiny mužného osazenstva. Patrik, který byl rád, že si může rozptýlit myšlenky, začal vesele rozprávět s Rendy a po několika minutách si získal uši celého stolu. Věděl že je to zrádná vlastnost, ale přesto si občas dopřával pocitu, kdy viděl, jak mu všichni visí na rtech. Po několika minutách jim přinesli druhou várku piv, Patrik pozvednul svůj korbel a povídá: ,,Tak na děti našich rodičů, holky, a na ty vaše přiblblý zkoušky“, dodá s úsměvem. Po stole se rozhostilo typické chichotání.

Už dopíjel pivo a měl v plánu se elegantně vytratit, když v tom za sebou uslyšel hluboký hlas jak vesele pronáší: ,,No ahoj chalan, i keby som prisiel o vsetky svoje zivotne istoty, tak to, ze ta stretnem sediet v hospode my vzdy zostane.“ Patrik vzal ze stolu pivko stoupnul si a otočil se. Usmál se. Stál tam zubící se dredař, co by se s přehledem mohl účastnit soutěže Korba roku objem bicáku více jak 40cm podmínkou. V ruce držel, přesně jak Patrik čekal, čerstvý půllitr piva (který ještě nevěděl, jak málo sekund života ho čeká). ,,Čus Jurajko“, povídá Patrik, ťuká si s Jurajkem, dívá se mu při tom do očí. Jurajko se zazubí. Lokne si piva svým obvyklým způsobem a více než půlka se vytratí. ,,Kamos, dostal si spravu?“ ptá se. ,,Jasná věc, nejvíc blahopřeju ty náš genie“, na to Patrik. Jurjako se zazubí a dopije půllitr. ,, Ale kde, tebe diky. Keby si to do mna nenalial, tak by som nedal ani prd. Fakt díky, sam nechapem, ako sa ti to podarilo a prepac za tie skripta.“ ,,No nebylo to tak těžký“, povídá lehce rozpačitě Patrik. „Každý se občas trochu rozlítí. Dyť si ten stůl potom zaplatil ne? A ty skripta jsou vpoho, to byl asi víc naštvaný ten kluk, cos mu vyrazil pivo z ruky rovnou na přítulku a zabručel něco o politý krávě.“ Zamyslel se. ,,A možná si nemusel tolik řvát, až nás vyrazili. No stejně se tam nedalo moc učit. A myslim si, že nám tam časem ten vstup zas povolej,“ zakončil Patrik. Jurajko nebyl hloupý, akorát nebyl schopný věnovat ani elementární pozornost něčemu, co ho nechávalo chladným asi jako každou normální holku přítomnost Martina Maxy. Patrik s bolestí v očích zavzpomínal, jak se do něho snažil nahustit alespoň základy, marně. Mohl říkat co chtěl, ale jakmile se ve větě objevilo slovo typu integrál, plus nebo dobrý pocit ze správně vypočítaného příkladu jeho mozek se naladil na frekvenci pasivní ignorace. Patrik však hrozně nerad prohrával a vzdát to pro něj bylo něco nemyslitelného. Věděl, že Juračko je typický chlap, přesně ten typ co rád umírá na chřipku, ale před babou by byl schopný osedlat si ježuru. Navíc by se tvářil, že lepší masáž zadku ještě nezažil. Proto večer, před posledním doučkem před zkouškou vytočil v mobilu dvě čísla. Obvolal nejlepší kamarádky. Vysvětlil situaci, udělil pokyny a výsledkem byl stůl v Cečku, kde v čele seděl Patrik s Jurajkem a naproti nim dvě prvotřídní slečny. Pro Jurajka to byly dvě údajné nejlepší matematičky z ročníku, jejich skutečným úkolem však bylo Patrikovi do matiky nekecat a dělat obdivné pohledy a různé další pohyby při jakémkoli Jurajkově úspěchu. Jurajko otevřel skripta Matematika I. Kolem stolu do zahučelo obdivným a motivujícím oooch. Jurajko vydržel neuvěřitelný 4 hodiny v kuse vstřebávat tu zajímavou látku. Kdyby v tu chvíli seděl na Cečku jistý pan Guiness, honící si triko mylným pocitem, že viděl již všechny neuvěřitelnosti světa, i on by zahučel. Patrik zůstal do konce života přesvědčen, že kdyby úplně zhulenej Jurajko zkoušku druhej den nezaspal, tak by jí dal na první pokus a ušetřili by si několik dalších rozbitých stolů. Patrik se posadil po boku Jurajka k jeho stolu, chvíli kecal s, převážně ženským, osazenstvem a vychutnával krásu slovenštiny. Líbilo se mu, když holka mluvila slovensky. Naopak, když tak mluvil chlap, přišlo mu to jako rozhovor se štamgastem Modré ústřice. To ovšem neplatilo u Jurajka. Ten i kdyby mluvil jazykem, který zná pouze písmena ň,mň,chj,ť,š a kňú, stejně by zněl jako velící důstojník německé armády.

I když se Patrik naoko bavil a sršel okolo svými pověstnými historkami, nezapomínal proč sem vlastně dnes přišel. Upíjel pivo daleko většími loky než ostatní(kromě Jurajka), a když mu zbývala poslední třetina zvednul se, otočil jí do sebe, rozloučil se, zaregistroval Jurajkovo mrknutí a vydal se směrem k hospodě JIH. Kráčel nápadně rychle, měl podezření, že tam budou popíjet známí a další zdržení si už nemohl dovolit. Nechtěl. Minul JIH, ale nikam neodbočoval, šel stále rovně. Mířil k Bécédečku. Mlčky se zastavil před kolejí a podíval se až na vrcholek budovy. Nebyla nijak zvlášť velká, ale dycky ho fascinovala ta skrytá energie a síla která z ní vyzařovala. Vodíková bomba byla oproti tomu jako petarda Pirát. Vešel dovnitř, dal vale výtahu a svižně vyšel do posledního patra. Došel na konec chodby a podíval se z okna na celý areál, kde se nacházel. Miloval ten pohled. Davy lidiček se hemžily sem a tam, někteří rychle, někteří pomalu, přímě, vrávoravě, ve skupinkách, halasně, tiše, vesele, s pivem v ruce, s cígem v ruce, s úplně jiným cígem v ruce, někteří dokonce se skripty a všechno to dohromady působilo neuvěřitelně kompaktně a příjemně na pohled. Byl to jeden velký celek. Otočil se a věděl zcela přesně kam teď zamíří. Udělal krok, když v tom ho něco vyděsilo. Na konci chodby se něco rychle a neohrabaně pohybovalo směrem k němu. I přes šero ihned rozpoznal ty rozcuchané vlasy a rozevlátou chůzi. Alois.

Celým jménem Zmateňák Alois. Vtípek, že má tyto iniciály i na občance se vám přestál zdát být vtipný ve chvíli, kdy jste Aloise znali déle jak 3 sekundy. Zřejmě nejzmatenější člověk pod sluncem, kterému již u zápisu nikdo nedával více jak semestr. Nikdo nechápe, jak se mu povedlo dát všechny zkoušky na první pokus, ale prostě se to tak stalo. Když si před třemi roky našel přítulku, nikdo mu nedával víc jak 3 hodiny a stále jsou spolu. Když se v Harrachově na lyžáku rozhodl skočit mamutí můstek na běžkách, nikdo mu nedával méně, jak doživotí na kriplkáře a světe div se – na večeři byl z nemocnice se zlomenou běžkou v ruce a slovy ,,twe fotr mě zabije, máte izolepu?“ Když se jde do hospody nikdo mu nedává míň jak 5 hodin manko a to se většinou trefí. „Čus Patrik, to byla hustá kalba včera co, ještě teď se mi motá palice, hehe“, povídá. Nezklamal. ,,Ta kalba byla před týdnem, Aloisy“. „Hehe“, nato Alois. ,,Hele zrovna přemýšlím co dát přítulce k svátku, ty se v tomhle prej dost vyznáš, poraď chlape.“ ,,Pořád ta samá?“ ptá se ze zvyku Patrik. ,,Jasně.“ ,,No vzhledem k tomu, že Kláry bylo před čtrnácti dny, tak bych jí rozhodně nedával kalendář.“ V Aloisových očích se na chvíli objevilo nefalšované zděšení. ,,No tak jí udělám velkou oslavu. Vejde do temného bytu, a když rozsvítí, tak všichni začnou křičet, budou tam balonky, dort a všechny ty věci. Myslim, že bude fakt překvapená, kdo by čekal oslavu narozenin týden po nich!“ ,,Svátku“, poopravil ho Patrik. Starej dobrej Alois pomyslel si. ,,Jo hele ty teď někdy jedeš zhulovat trávu do tý Ameriky vid?“, vypadlo najednou z Aloise. ,,No je to spíš Brazílie a nejedu tam zhulovat trávu, ale studovat možnosti pěstování nových plodin na latinsko-amerických plantáží, mimo jiné i technického konopí,“ poopravil ho lehce Patrik. Alois se na něj nedůvěřivě podívá. ,,Tak se v tý Americe moc nezhul“. Patrik, již zocelený mnoha kalbami s Aloisem, už ani neobrací oči v sloup, pouze prohodí: ,,Hele jedu za teyden, v pátek dělám rozlučku v aBetonu, rád tě tam uvidím. Je to od 2 odpoledne.“ ,,Jasná věc, to si nemůžu nechat ujít, znám pověsti tvejch kaleb,“ na to s mrknutím Alois. Rozlučka samozřejmě byla naplánovaná na sobotu od 8 večer, ale Patrik si v duchu propočítal, že takhle by tam Alois mohl přijít víceméně načas. ,,A na jak dlouho prosimtě jedeš?“ ,,No minimálně na rok. Hele kámo, rád bych s tebou ještě pokecal, ale mam dost na spěch, letím dolu, zatím“, začal Patrik a mířil si to ke schodišti. Alois chvilku protestoval, ale po ujištění, že Patrik fakt spěchá se rozloučil a zamířil zpět na pokoj.

Patrik scházel schodiště, a když uslyšel, že za sebou Alois zaklapnul dveře otočil se a vyběhnul schody zpět nahoru. Teď už zcela rozhodně zamířil ke dveřím číslo 4B8, natáhnul ruku, na chvíli se zastavil jakoby ztratil odvahu, nadechl se a zaklepal. Za dveřmi ustal hovor a uslyšel rychlé kroky směrem k němu. Dveře se otevřely.

Stála v nich půvabná hnědovláska s dlouhými ještě mokrými vlasy. ,,Ahoj Natálko, koukam sprchu sem zase prošvih“, začne Patrik a usměje se. Dívka mu usměv oplatí. ,,No jo, kdo pozdě chodí. A já se tak těšila, že mi umyješ zádíčka,“ podivá se na něj šibalsky. ,,Na to nemáš holka, nejsem zrovna levný.“ ,,Bereš i v naturáliích?“ ,,To nevim, zeptam se Ríši jestli to za to vůbec stojí“. Podívala se na něj naoko uraženě, ale nevydržela to a rozesmála se. Natálka ráda vtipkovala na téma – vyspíš se se mnou i když chodím s Richardem? – Patrik se to brzo naučil brát s rezervou a bavilo ho to. Byli kamarádi. ,,No a co tě k nám přivádí?“ ,,No“, zvážněl Patrik ,,je tu Terka?“ ,,Jo jasně, hned ti jí zavolám,“ otočila se a zavolala do pokoje. Za několik okamžiků ke dveřím přišla druhá dívka. Už z její chůze něco vyzařovalo. Pohybovala se vznešeností egyptské královny, jen korunka jí chyběla. I její obličej a všechny rysy v sobě měly něco pohádkově tajemného. Její černé dlouhé vlasy jí splývaly podél perfektně tvarovaného těla a přes přiléhavé oranžové tílko. Lehce s nimi pohodila až se vzduch kolem zachvěl a jak ve zpomaleném záběru se vlasy svůdně zavlnily. Zastavila se ve dveřích a podívala se na Patrika svýma velkýma modrýma očima. Nedokázal rozpoznat co se za tím pohledem skrývá, ostatně jako nikdy. Atmosféra kolem zhoustla a mezi Patrikem a Terezou, která teď stála ve dveřích, se vytvořilo téměř hmatatelné napětí. Povšimla si toho i Natálka a tak se slovy ,,Du se..ehm… osprchovat“ zmizela v pokoji. Stáli tam proti sobě. Vzduch kolem by se dal téměř ohmatávat a teplota se rapidně zvýšila. Tak to aspoň Patrikovi připadalo.

Dívali se vzájemně do očí. ,,Ahoj“, vypadlo z Patrika po asi třech nejdelších vteřinách v dějinách lidstva. ,,Ahoj“, nato ona. Pronesla to opět s tím svým záhadným úsměvem neúsměvem, plné rty mírně od sebe, pohled do očí. Nevěděl co si myslí. Další vteřiny ticha. Patrik prolomil ubíjející ticho. ,,Vím, že se se mnou nechceš bavit, pochopil sem to. Vím ale taky, že tohle je dost možná poslední okamžik, kdy se vidíme. A nerad bych, aby skončil takhle. Včera jsem si uvědomil něco, co mi mělo dojít už dávno. Koukal jsem na Barcelonu proti Bilbau, to ty ani nevíš, ale jsem děsnej fanda španělský La Liga a tohle byl druhej zápas nové sezóny a Barcelona ještě nevstřelila gól, tak se všichni těšili co Ronaldinho na Nou Camp předvede... to je jedno“. Uvědomil si, že plácá z cesty. Pokračoval. „Když v sedmdesátý minutě nabíhal Susaeta na bránu a skóroval, došlo mi, že jenom tupě zírám na obrazovku a vůbec nevnímám. Zjistil sem, že už se těšim, až tě zase uvidim, představuju si, jaký báječný model budeš mít zas na sobě, jak se budeš usmívat, že by to rozzářilo svět, jak si bude vítr pohrávat s tvýma vlasama, jakoby je chtěl hladit. Ty jsi senzační holka a já jsem moc rád za všechny chvíle s tebou. Pro mě ale znamenáš mnohem více, než jen kamarádku. Došlo mi, že k tobě cítím víc. Chováš tak nenuceně a každá vteřina s tebou je jednou z nejkrásnějších vteřin.. s nejkrásnější holkou. Dala jsi mi hrozně moc a ani o tom nevíš. Tohle jsem ještě v životě nikomu neřekl. Jsi první člověk ke kterému jsem něco takového pocítil.“ Patrik se na chvíli odmlčel. ,,A vím, že teď by asi bylo správné říct: Doufám, že jsem to vše nepokazil, a že přáteli budeme i nadále ať se stane cokoli. Říct to ale nemůžu. Nedokázal bych vedle tebe být jenom tak a tvářit se jako kamarád. Nebyla by to pravda. Každý pohled na tebe by mi zabodával střep přímo do hrudi.“ Podíval se na ní. Mlčela. Čekal to. „Nic, už tě nebudu dál otravovat, měj se skvěle a buď ta nejšťastnější holka pod sluncem. Každý okamžik s tebou byl nepopsatelně výjimečný, a i když se na tebe budu snažit zapomenou, jak rychle to jen půjde, ať budu kdekoli, bud si jistá, že tě budu mít dycky kousek v srdci. Změnila jsi můj svět, vždy pro mě budeš něčím výjimečná“. Patrik se nadechl. ,,Ahoj“, řekl a otáčel se k odchodu. ,,Počkej“, vykřikla Tereza a lehce ho chytila za paži. ,,Tak jo, jako můžeš mi někdy zavolat. Zajdem někdy do hospody, proč ne.“ Patrik ztuhnul. Měl na chvíli pocit, že mluví s Aloisem. Snažil se v jejích očích nalézt náznak vtipu, ale nepovedlo se. Dokončil započatou otáčku a zamířil ke schodům.

Patrik seděl na lavičce před kolejema a koukal do prázdna. Doufal, že mu teď bude líp, ale nebylo. Byl rozhozenej a nutně potřeboval panáka. Bylo však nad jeho síly se zvednout a podniknout jakýkoli iniciativní pohyb. I kdyby okolo letěl panák s křidýlkama a stačilo by otevřít pusu, Patrik by to pravděpodobně nezvládl. V tom mu začala vibrovat kapsa. Vytáhnul mobil a zvednul ho. ,,Čau Moni“, povidá s vypjetím dost sil. ,,Tak jak?“ ozve se ze sluchátka. ,,Hrůza“, řekne úsečně Patrik. ,,Nic si z toho nedělej. Stejně se jedeš celej rok zhulovat do Ameriky,“ snažila se ho rozptýlit Monika. Patrik zabral. ,,Víš, Moni, je to Brasílie a nejedu se tam zhulovat trávou, ale studovat možnosti pěstování nových plodin na latinsko-amerických plantáží, mimo jiné i technického konopí,“ povidá naoko recitačním tonem. ,,A moc dobře víš, že bych nejel nikam.“ ,,Bohužel máš pravdu,“ nato Moni, ,,takhle bláznit sem tě ještě neviděla. Myslim, že máš chuť na panáka, sedíš před Bcd?“ ,,Jojo“ odvětí se skrytou vděčností Patrik. Dycky obdivoval Moničinu schopnost empatie. ,,Faine, za chvíli sem tam s největší lahví vodky, kterou kdy svět spatřil. Vydrž“, povidá vesele. ,,Ok, zatím“, řekne Patrik a zavěsí.

Na den o rok později

Bylo neskutečné parno. Takové, že kdekoli jinde, než na koupališti nebo v mrazáku, bylo téměř k nevydržení. Autobus byl plný zpocených a mokrých lidí. Kromě pravidelného zvuku motoru nebylo slyšet nic. Jen sem tam někdo hlasitě zafuněl. Nikdo nemluvil, všichni si šetřili poslední zbytky energie na přípravu sprinterského úprku z pekelného autobusu. Byla to výheň, občas se zdálo, že gumování na tyčích se roztavuje. A většina lidí vypadala podobně. V kloubu autobusu však stál člověk, který se od ostatních lišil. Nefuněl, nehrbil se a nebyl promočený od potu. Naopak stál vzpřímeně, působil energicky a svěže. Přes rameno se mu lehce houpala brašna s notebookem. Na další zastávce vystoupil z autobusu a vydal se směrem k areálu budov před ním.

Pokračování příště.

Poděkování Klárce, bez které by tato povídka nikdy neměla šanci vzniknout.

JO